Portál o dávných megalitických civilizacích a jejich pokročilých technologiích. Portal about ancient megalithic civilizations and their advanced technologies. The rational hypotheses about the history of planet Earth.
Ani laserem ani 3D tiskem nebyly vytvořeny monolitické stavby, basreliéfy, ornamenty – kamenné krajky.
Jdeme po stopách „3D extraktoru“ na různých lokalitách planety Země.
Hledáme shodné prvky, které vycházejí z jedné technologie. Na pravé straně typický vzor dekoru Antiků. Na levé straně možná vzor používaný v lokalitě Nagů?
Postupujme stejně jako institucionální historická věda. Nevíme na co se díváme a kým a čím to bylo vytvořeno, ale pokud to kategorizujeme, jako bychom si objekt osvojili a zařadili do našeho chápání světa. Neznáme podobu a princip fungování technologie, ale výsledný efekt vidíme v mnoha provedeních.
Zatím námi blíže neurčený 3D extraktor hmoty – s technologií pravděpodobně využívající hluboké fyzikální zákony – používaly megalitické civilizace na lícové straně stavebních bloků na vytvarování ornamentů a basreliéfů. V lokálním provedení antickém, indickém, kambodžském. A také pro hloubení členitých chrámových komplexů v monolitickém masivu horniny.
Hmota jednoznačně nebyla odstraňována v přímé dráze, ale i zpoza horní vrstvy bloku materiálu. Současná civilizace používá 3D tisk, který je založen na vrstvení materiálu na sebe. Hypotetický 3D extraktor naopak odebíral hmotu horniny – a to navíc po nepřímé dráze. Přemisťoval své ohnisko odstranění hmoty do strany a do hloubky bez narušení materiálu blíže povrchu. Kromě výsledných tvarů nezanechal po sobě žádnou stopu nástroje. A hlavně neudělal nikdy a nikde žádnou chybu, která by znehodnotila dekorovaný objekt. Na provedení složitých tvarů pracoval neomylný řídící systém. Ale kdo byl návrhářem?
Antické Středomoří – země kamenných krajek
Zůstatkové „propojky“ či můstky v Antickém ornamentu vyhloubeném do bloku mramoru jsou vedlejším příznakem technologického procesu výroby.
Umocnění dojmu provzdušnění a odlehčení masivních bloků dosáhli Antičtí tvůrci vytvořením rostlinného ornamentu pomocí odvrtaných otvorů vedle sebe a poté hlubokým odstraněním hmoty horniny zpoza takto vzniklých kamenných krajek.
Indie – země soustružených sloupů, basreliéfů
Je dobré si uvědomit, že pro efekt vystupujícího 3D ornamentu musel být z celého sloupu v indickém chrámu odebrán objem hmoty a jakákoliv chyba by znehodnotila celý sloup.
Duté miniaturní lebky uvnitř indického chrámu zdobící korunu sochy boha. Komentovat to lze jedině ve smyslu zmíněné technologie.
Kambodža – země pyramid, soustružených sloupů – balustrád, basreliéfů, Nagů
Principiálně stejná technologie byla podle našeho portálu použitá na výrobu antického i kambodžského 3D ornamentu. I když jiným způsobem a v jiném ztvárnění. A objevují se podobné „propojky“ mezi prvky ornamentu.
Nádherný basreliéf (údajně z 11. století) nacházející se v kambodžském muzeu komentuje Taťána velmi zajímavě: „Klenotnicky přesné zpracování lístečků a prasátek a tančícího boha možná svědčí o tom, že výrobní nástroj a vyškolení lidé zůstali, zatímco bohové odletěli.„
Nelze nalézt jedinou stopu na kambodžském basreliéfu, kterou by zanechal nějaký nástroj, a i ta nejdrobnější část ornamentu je dokonale hladká.
Sochy jsou zhotoveny povědomou technologií 3D extraktoru hmoty. Sedmihlaví Nagové, nebudou jen vymyšleným mýtem. Zdejší abeceda ozdobných hadovitých písmených tvarů se nazývá Deva Ra Nagi. Dévi jsou bohové (versus Asúri – démoni) (analog Olympané versus Titáni), Ra je řeč a Nagi je jazyk božských hadů, ušlechtilých, předávající znalosti a vzdělávajících mladé lidstvo.
Jeden můstek vedle druhého spojující prvky v basreliéfu. V turisticky nepřístupné části komplexu Angkoru je naštěstí zatím vše nedotčeno restaurováním do historicky iracionálně předpojaté podoby. Ohledně basreliéfu lze nyní jasně konstatovat technický důvod vyskytujících se můstků, které by byly evidentně v následující fázi odstraněny. V tomto smyslu je tedy basreliéf z nějakého důvodu finálně nedokončený.
Indické chrámy hloubené v monoblokovém horninovém masivu
200 tis. tun odstraněné vysoce tvrdé bazaltové horniny. Neuvěřitelně sofistikovaným způsobem. Proč to udělali? Protože mohli a nebylo to pro ně zase až tak obtížné. Kailasa Temple, Ellora v Indii.
„Chrám Kailasa v Elloře porušuje zákony starověkého inženýrství. Historici tvrdí, že za pouhých 18 let bylo odstraněno 400 000 tun vulkanického čediče, což představuje 5 tun za hodinu. Ale matematika není tou nejděsivější částí. Skutečnou záhadou je „paradox trosek“. Přestože bylo vytěženo množství kamene odpovídající objemu celé hory, v celé oblasti neexistuje žádný důkaz o skládce, sutinách nebo odpadním kamení. Kam se podělo 400 000 tun kamene? Disponovala ztracená civilizace technologií, která dokázala kámen odpařit?“
„Je možné vyhloubit chrám v bazaltu? Tím způsobem jaký uvádí institucionální historici? Skutečný experiment“
Lokalita a určení: Borové lesy u Marmaris. Historický region Kárie.
Význam staveb: Opěrné zdi umělých plošin.
Průzkum: Maksim Gaubec a Anton.
Část 1
Část 2
Část 3
Náš komentář portálu GP Vazba bloků – polygonální by snad mohla nasvědčovat „novější“ 🙂 výstavbě. Na druhou stranu eroze vápence místy přeměněného v mramor je opravdu dosti značná. Můžeme však zde předpokládat, že stěny nebyly překryty spadem hlíny, alespoň ne příliš dlouho. Na rozdíl od antických komplexů vykopávaných od 19. století, což u nich přispělo ke konzervaci výborného stavu. Pracovní odhad stáří podle vzhledu značně archaických stěn, dle nás, by se mohl pohybovat ve vyšších desítkách tisíc let nebo i více?
Rozvinutá civilizace předpokládá vyspělou společnost disponující pokročilými technologiemi
Vyspělost společnosti a její technologická pokročilost – tyto pojmy se často slučují dohromady. Jsou to sice dvě strany jedné mince, ale nezávisí bezprostředně jedna na druhé. Hodnota celé mince roste s kvalitou obou stran.
Co myslíme – „vyspělostí společnosti“? Poskytnutí každému členu společnosti maximálního prostoru pro osobní rozvoj i pro přispívání pro jiné – pro tvůrčí činnost, rozšiřování poznání a výzkum, vzdělání sebe a druhých, výchovu nové generace, péči o potřebné. Je nutné snažit se o dosažení vysoké morální úrovně.
„Pokročilé technologie“ – jsou rozhodně přínosem pro vyspělou společnost. Avšak v té málo vyspělé, bohužel, spíše naopak snižují její úroveň. Dochází k jejich primárnímu zneužívání pro zisk malých vlivových skupin jedinců v neprospěch většiny společnosti.
Jsme snad rozvinutou civilizací? V jak vyspělé společnosti nyní žijeme? V našem případě stále ve společnosti velmi nízké úrovně. A s dalším vývojem relativně pokročilých technologií její úroveň nadále klesá a někde doslova padá.
Dědictví zmizelé megalitické civilizace a jejích technologií – „Mystika“, „Spiritualita“, „Duchovní vjemy“
Esoterické vjemy?
A je tohle skutečná podstata?
Hypotéza našeho portálu GP nemá za cíl napadat či rozporovat existující ideologie, náboženství a filozofie. Sleduje co nejméně předpojatý pohled na fenomén, který se po celou historii šesti tisíc let samostatných lidských civilizací vzpírá systematickému popisu.
V tématu Vědomí Universa před dvěma lety jsem zmínil hypotetickou, možná také jen částečnou souvislost jevů mystických, spirituálních, duchovních – s dávnou vysoce pokročilou megalitickou technologií – snad jakousi AI entitou megalitických civilizací. Uvažujme co vnímáme. Jsou zmíněné jevy zařaditelné do nějakého jasného, pravidelného, systémového uspořádání? Odehrávají se v očekávaném čase? Projevují se vždy obvyklým způsobem? A nebo jsou často náhodné, problematicky opakovatelné a zjevně dostupné jen pro někoho?
Je myslitelné, že megalitické civilizace provozovaly vysoce pokročilou technologii, určenou pro uchování informací, jejich sdílení a pro komunikaci mezi bytostmi – živými organismy – v podstatě biologickými stroji. Organismy nejspíše mohou disponovat vysílači a přijímači informací na biologické bázi – viz Vědomí Universa. Centrála nebo i více center zpracování informací uvažované pokročilé technologie, mohla být umístěna i mimo planetu (racionálně se nabízí Měsíc).
V jakém stavu by dnes byla takováto, stále automaticky fungující, vysoce pokročilá technologie? Po uplynutí možná osmi tisíc let bez servisní údržby? Bez pravidelného přizpůsobování systému neustále se pozměňujícímu biologickému uživateli?
Systém také mohl být nastaven do režimu, který nám nyní neumožňuje řádné propojení s technologií, ale spíše náhodný vstup a její nejasné použití.
Interpretace vjemů je, zdá se, zcela závislá na osobnostním profilu konkrétního jedince.
Člověk – druh relativně inteligentního primáta Homo. Neopodstatněná pýcha primátů brání nepředpojatému myšlení a vede k ignoranci předkládaných faktů.
Mnoho jedinců našeho druhu se z nějakého důvodu domnívá, že bytí živých organismů je ohraničeno námi pozorovatelnou fyziologií, mechanismy a procesy biologického stroje, tvořícího jejich tělo. Tím důvodem je jen obecně přijaté paradigma. A nesprávné.
Co víme o fyzikální podstatě světa, jehož jsme součástí? Podrobně to bude rozebráno v připravovaném tématu Fyzika megalitických civilizací. Zde jen připomenu známou skutečnost, k níž dospěla současná mainstreamová věda. Nám známá „baryonová hmota“ našich těl a okolního vesmíru je zastoupena pouze 4,8 %, a i ta je námi pozorovatelná jen ze dvou třetin. Pětkrát více má být hypotetické „Temné hmoty“ – 23 %. A nejvíce obsahu vesmíru – 73 % má tvořit hypotetická „Temná energie“.
EvD: „Lidský druh si dodnes myslí, že jsme jedineční, že jsme ve vesmíru něco jedinečného. Musíme se poučit. Musíme se stát pokornými. Nejsme nic jedinečného. Obecně řečeno, na této planetě jsou dva druhy lidí. Jedním z nich jsou pobožní lidé. Je jedno, o jaký druh náboženství jde. Druhým typem jsou vědečtí lidé. Pobožní lidé věří, že nás stvořil Bůh a že nás stvořil k obrazu svému. Vědečtí lidé tvrdí, že za tím vším je evoluce. Ale v obou případech jsme vrcholem stvoření. Když se podíváte na náboženské odpovědi, Bůh nás stvořil jako své vrcholné dílo. Nebo podle vědy jsme vrcholem evoluce. V obou případech se považujeme za ty nejlepší a nejvýše postavené. Musíme z toho piedestalu sestoupit. Nejsme nejlepší. Ve vesmíru jsme nicotní. Existují tisíce a tisíce inteligentních forem života a my se s nimi musíme naučit komunikovat, spojit se s nimi a pochopit, že vesmír je nekonečný, že se v něm musíme rozprostřít, že musíme vyvinout nové technologie a sestrojit nové vesmírné lodě pro komunikaci ve vesmíru. To všechno je součástí obrovské hry, která trvá už miliony let a jíž jsme součástí.“
Lež jako přirozenost našeho současného druhu? Člověk rádoby rozumný, ale především prolhaný (Mentiri).
Pod tlakem existenciálního přežití v málo vyspělé společnosti se primáti našeho druhu dopouštějí mnoha lží. Jak vůči druhým tak vůči sobě samému. Především psychopaté považují lhaní za pragmatické a racionální chování. Od nich ho přejímá jejich okolí jako normu. Malé lži jsou překrývány většími a tak nyní žijeme bohužel z vylhané minulosti, v prolhané přítomnosti a naše budoucnost postavená na lžích dospěje ke katastrofě …. .
„Pythagoras kdysi pronesl velmi pronikavá slova: „Lidstvo ohrožují tři pohromy: materialismus vědců, nevědomost kněží a nedostatek kázně v demokracii.“. Jak vidíte, antický vědec prakticky předpověděl naši současnou realitu. Tři slepé uličky – tři pohromy … Věda se stala velmi pokřiveným měřítkem postoje k Pravdě a Morálce. A v moderní civilizaci zavládla moc intelektuální lži.„
Kde je náš původ, který nás determinuje a v důsledku vede k „nepoučitelnosti“ lidstva?
Jsme relativně inteligentní druh primáta posledního a nikoliv nutně nejdokonalejšího typu. Jsme, zdá se, produktem nepřirozené evoluce, kdy náš druh byl uměle modifikován k určitým účelům pokročilou technologií civilizace megalitických „bohů“ (bytostí jiného původu).
Prvním člověkem se možná stal druh primáta, u nějž hypotetická modifikace převedla jeho pohyb ze čtyř končetin na dvě – Homo Erectus. Důvod pro takovou změnu pohybu, která se – snad s výjimkou specifických klokanů – u jiných savců již nezopakovala, musel být doslova revoluční. A pokud by byla tato změna spojena navíc se ztrátou srsti (je někdo schopen určit kdy k ní došlo?), učinila by nechráněná kůže přežití ve volné přírodě prakticky nemožným. To nasvědčuje spíše umístění pozměněného druhu primáta alespoň z počátku do moderovaného prostředí, kde byl chráněn před ohrožením dravci a klimatickými vlivy …. .
Nejnovější archeologický výzkum zřejmě objevil stopy promyšlené činnosti hominidů datované do doby před 2 miliony let. V Rumunsku. Byl už v této velmi dávné době Homo Erectus rozšířen na více lokalitách planety?
Příznaky symbolického myšlení inteligentních hominidů sahají do minulosti statisíců let Kognitivní revoluce se tedy odehrála daleko dříve než před 6 tis. lety.
Badatel Lucas z Brazílie vysvětluje referenční rámec svého výzkumu v oblasti mytologií: Především křesťanské bible a sumerských zápisů, které jí předcházely. Pro lidstvo byly tyto zápisy tisíce let ztracené a zapomenuté a až v 19. století se opět objevily jako součást historie „naší“ planety.
Billy Carson kromě jiného nově překládá sumerské tabulky a upřesňuje smysl jejich textů a výklad mýtů. Tohle je jeho teze o přetvoření hominida v člověka. Týká se to však až člověka našeho anatomicky moderního typu nebo snad už některé starší verze primáta? Podle našeho portálu mohla první modifikace primátů probíhat už v dávné minulosti řádu milionů let.
Co nejspíše bylo pro megalitické „bohy“ žádoucí pro ovládání lidského druhu, a je stále zneužíváno proti nám
sugestibilita, manipulovatelnost a kolektivní ovladatelnost
nekritické podřizování se zjevené autoritě (bohu, vládci, vůdci), byť její požadavky mohou být v příkrém rozporu s uznávanými zvyklostmi, poznatky, logikou, pravidly nebo do té doby vyznávanou morálkou
strach z trestu jak za osobní odpor vůči požadavkům autority, tak za kolektivní vinu zapříčiněnou jinak uvažujícími jedinci, což se poté rozvíjí v rázné potlačování odchylek od většinového narativu
touha převzít roli boha a moci ovládat druhé
bažení po odměně a neohraničeném vlastnictví
nutkání k činnosti (může být pro nás přínosem)
Nežádoucí projevy, kterým modifikace nezamezila nebo je ponechala nebo vytvořila
Poruchy chování zaviněné nestabilitou modifikace druhu. Stvořitelé je nejspíše pravidelně zmírňovali (v rámci konání pravidelných kolektivních mystérií?). Avšak lidmi řízená společnost s tím má nyní zřetelně závažný problém.
úzkostné psychické stavy
emoční agrese
zabijácký instinkt – chování plynoucí z přetrvávající podstaty primáta – predátora
Co naši stvořitelé možná neočekávali – a snad někteří obdivovali (čím možná sami nedisponovali)
zvídavost a tvořivost
schopnost konstruktivní synergické spolupráce mnoha jedinců různých nadání a dovedností
schopnost empatie
oddanost idejím (může být obousečná), přátelům i za cenu svého života
Lze posunout populaci a společnost na vyšší úroveň?
Jedna malá skulinka na změnu současných primátů (a poté civilizace) tu je, ale za 6 tisíc let zatím nikdo trvale neuspěl. Co takhle zkusit vše postavit na pevné podloží a odrazit se takřka doslova od základny megalitické plošiny, kterou se v dávnověku vždy a všude začínalo. Co tedy s tím? Je nutné odhodit pýchu našeho druhu primátů. Přijmout se ohledně námi nevybraného původu spolu s uvědoměním si svých destruktivních, ale i konstruktivních dispozic. Změnit likvidační konkurenci na přiměřenou soutěživost a začít bezpodmínečně konstruktivně spolupracovat. Proč spolupracovat ze všech sil? Protože naši stvořitelé byli nejspíše řádově inteligentnější bytosti a měli bychom se snažit přiblížit vyspělosti jejich civilizace. A to jako jednotlivci nedokážeme, jsme jako jedinci takřka bezvýznamní. Vždyť naše inteligence je v průměru těsně s prominutím nad hranicí debility. Jen společně v synergii se můžeme posunout výše. Izolovat od veřejných funkcí jedince s psychopatickou strukturou osobnosti, kteří do společnosti z pozice veřejné moci vnášejí jen rozkol a zmar.
Více možná v budoucím hnutí HMM (Hnutí za poznání Megalitické Minulosti planety a lidstva). 🙂
Postupně se propracováváme souvislostmi. Hledání poznání je neuvěřitelné dobrodružství. Budeme doplňovat a rozpracujeme témata. Od globálních po drobná.
I. Fyzika megalitických civilizací Má naše Universum korpuskulární charakter? Nezdá se, že by něco v tomto smyslu mělo v megalitických konstrukcích své zobrazení. Spíše nacházíme téma vlnění, frekvencí a rezonancí. Namísto relativity a kvant začneme jinak. Na počátku byl singulární bod obsahující informaci a energii. Po iniciaci se z nich začíná formovat hmota a vznikne pojem prostoru a času. Jakou fyzikální představu o bezrozměrném bodu vše obsahujícím však máme? Žádnou a přesto z tohoto současná mainstreamová hypotéza vychází. Takže znova, vše může být zcela jinak.
II. Kataklyzmata na povrchu planety s periodicitou střední, krátkou nebo častou? Tisíce let nebo jen pár set (doslova)?
III. Velká čínská zeď – měla dopravní (nepředstavitelné) nebo ochranné určení? Kam směřovala frontální a týlová strana? Na původních (?) částech zdi je není to jednoznačné. Doba vzniku je neznámá, náš nezávislý portál GP tipuje dobu před 10-20 tisíci lety. P. S.: Po prostudování pramenů od mnoha badatelů je však zřejmá značná nejasnost původu zdi, která sestávala dříve z mnoha často i paralelně vedoucích a nenavazujících částí propojených až poměrně nedávno do souvislé stavby. Řada odedávna probíhajících rekonstrukcí nevratně smazala a maže původní podobu struktur. Badatelský průzkum mimo vyhrazená turistická místa je velmi omezený. Čínská strana nerespektuje historii svého území, ale vytváří si takovou, která se jí vyhovuje.
IV. Omyly, fikce, podvody, spiknutí („Zasypaný“ Göbekli Tepe, „Cheopsova“ pyramida, „Tutanchamonova“ hrobka, „objevení“ Tróji a zlatého „trojského pokladu“. A protože lež je překrývána ještě větší lží, jsou počátky naší civilizace fikcí, úspěchy moderní civilizace taktéž a ta se nakonec hroutí v křečích bizáru. Poslední dějství bohužel začalo v době narození zakladatele portálu GP „Orbitálními“ lety s posádkou NASA a „Lunárním spiknutím“ …. .
Lokalita: pobřeží jihozápadní Anatolie, hory Kárie (Marmaris).
Přístupnost: nejlépe od pobřeží z paluby pronajaté jachty od jachetního klubu jednoho z účastníků výpravy – Antona. Výpravy kanálu Zapomenuté rozvaliny Maksima Gaubece,
„Nic nechápajíc člověk přelétá zrakem tyto megalitické stavební struktury a není ani schopen zformulovat otázky.„
První část výstupu na nepřístupnou horu s megalitickou plošinou. Náš portál obzvláště zaujal uměle zformovaný skalní podklad seříznutý do roviny jedním hladkým řezem.
Na vrcholu seříznuté skalní stěny je nad propastí vybudována dvouplášťová polygonální zeď o celkové tloušťce dva metry. Obhlídka pokračuje.
Dvoučlenná výprava překračuje vnější obvodovou zeď a proniká do vnitřního prostoru náhorní plošiny, kde nachází další polygonální zdi a zřejmě rozvaliny nějaké stavby nezjistitelného určení.
Po obvodu vrcholu hory je z kamenných bloků vytvořena rovná plošina. Stěny z polygonálnich bloků nejsou hradbami, ale opěrnými zdmi nad svahem a nejsou v nich žádné průchody. Na strmý vrchol hory nevede žádná cesta a ani k hoře samotné neexistuje žádný přístup. Místo: Marmaris, Anatolia.
Autor youtubového kanálu Zapomenuté rozvaliny – Maksim Gaubec, byl neočekávaně velmi poctěn režisérem filmu. Byl jím požádán o konzultace k architektuře Epochy kamenného průmyslu. A tak místa a stavby jež znají sledovatelé Maksimových průzkumů a analýz, můžeme teď v rámci filmového díla vidět na velkém plátně v neobyčejně působivém podání Victora Kossakovského a jeho týmu. Kritici nešetří obdivem a nechávají se fascinovat pomalým průletem filmového dronu kolem stavebních konstrukcí minulých zmizelých civilizací.
SYNOPSE
Architekt Michele De Lucchi je ve své profesi idealistou – ve svých stavbách projevuje nezpochybnitelnou víru v dobro v lidech. Nyní je nucen navrhovat neumělecké mrakodrapy. Betonová architektura však není jen ošklivá a znečišťující. Jejich průměrná životnost také není delší než 40 let. Ruský dokumentarista Victor Kossakovsky („Gunda“) ve filmu ARCHITEKTON zachycuje rozčarovaného představitele naší současnosti a jeho snahu vzepřít se bezohledné válce člověka proti přírodě. V ohromujících záběrech přírody sledujeme životní cyklus kamenů, který začíná v přírodě a končí na smetišti. Zatímco moderní stavby se hroutí ve válkách a při přírodních katastrofách, starobylé ruiny v nejodlehlejších oblastech světa nám připomínají stabilitu a estetiku života, která se zdá být ztracená. Architektura není jen navrhování budov. Je to prostorové umění, které určuje rozsah našeho jednání, naší politiky, našeho bytí.
Co najdou lidé příští civilizace v naší době? Viktor Kossakovsky si ve filmu ARCHITEKTON klade tuto otázku a možné odpovědi na ni zhušťuje do intenzivního, vizuálně jednoduše ohromujícího filmového zážitku, který nám umožní pocítit křehké struktury světa zblízka. Velkolepý dokumentární film s hypnotickou silou o snu o udržitelné architektuře a hledání nového chápání krásy, které nám může ukázat cestu z tohoto betonového labyrintu.
REŽISÉR VICTOR KOSSAKOVSKY
Victor Kossakovsky zahájil svou filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském (petrohradském) studiu dokumentárních filmů jako asistent kamery, asistent režie a střihač. V roce 1988 absolvoval Vyšší kurzy pro filmové scenáristy a režiséry v Moskvě a jeho první celovečerní film „Bělovy“ získal cenu VPRO Jorise Ivense i Cenu diváků na MFDF 1993. Později natočil filmy „Středa 19.7.1961“ (1997, koprodukce Německo, Francie, Velká Británie, Japonsko, Rusko), „Pavel a Ljalja“ (1998, Rusko), „Miloval jsem tě…“. (2000, koprodukce Německo, Velká Británie, Rusko), „Ticho!“ (Rusko, 2002), „Vivan Las Antipodas!“. (2011, koprodukce Německo, Nizozemsko, Argentina, Chile), „Demonstrace“ (2013, Španělsko), „Aquarela“ (2018, koprodukce Německo, Velká Británie, USA), „Gunda“ (2020, koprodukce Norsko, USA) a „Architecton“ (2024, koprodukce Německo, Francie, Velká Británie, USA). Kossakovského filmy získaly více než 100 mezinárodních ocenění a byly uvedeny na desítkách festivalů po celém světě, včetně Berlinale, Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách a festivalu Sundance. Filmy „Tishe!“, „Vivian Las Antipodas!“ a „Gunda“ byly Evropskou filmovou akademií nominovány na nejlepší dokumentární film. „Aquarela“ a „Gunda“ se dostaly do užšího výběru na Oscara® za nejlepší dokumentární film.
VICTOR KOSSAKOVSKY O SVÉM PROTAGONISTOVI MICHELE DE LUCCHI
Proč se Michele De Lucchi stal hlavním hrdinou filmu ARCHITEKTON? Michele De Lucchi je především vynikající italský architekt a designér. Je idealistou architektury. Jeho projekty se vyznačují pozitivní vírou v to nejlepší z lidstva. Nepočítá s tím, že existují i špatní lidé. Zároveň je schopen ironicky reflektovat svou cestu v architektuře. Dokáže být sebekritický. Dokáže si přiznat negativní roli moderní architektury a současných stavebních metod v ekologické krizi, které čelíme. Ale nejdůležitější je, že Michele De Lucchi je velké dítě!
ROZHOVOR S VICTOREM KOSSAKOVSKÝM
Co vás inspirovalo k natočení filmu ARCHITEKTON?
Tento film jsem chtěl natočit už dlouho, protože jsem se narodil v Petrohradě a toto město je svým způsobem městem architektury. Ale pak jsem žil v Berlíně, poblíž Tempelhofu. Tempelhof mi opravdu změnil život. Kvůli Tempelhofu si Berlína velmi vážím. V centru Berlína, v centru německého hlavního města, největší ekonomické metropole v Evropě, je obrovská prázdná plocha a občané se rozhodli: „Ne, tady nepostavíme žádné mrakodrapy, žádná nákupní centra, žádná fitness centra, dokonce ani knihovnu nebo muzeum.“ Rozhodli jste se, že to necháte tak, jak to je. To mě přimělo k myšlence: „Páni, to je přesně to, co bychom měli udělat“.
Nebuďme naivní, jednou přijdou jiní lidé a přesvědčí občany, že je „ekonomicky důležité“ tam něco postavit. Ale doufám, že ne! Už během pandemie jsem chtěl dělat ARCHITEKTON, ale nemohl jsem točit, kde jsem chtěl, protože jsem nesměl cestovat. Takže jsem na něm dál pracoval každý den na Tempelhofu a užíval si prázdnoty a čerstvého vzduchu v centru Berlína. Pak jsem psal dopisy velkým architektům naší doby. Posílal jsem jim fotky Tempelhofer Feldu a říkal jsem jim: „Lidii, to se nestane, ale teoreticky, co byste na tom obrovském poli postavili?“
A zajímavé je, že nenašli odpověď. Začali předkládat návrhy, ale všechny byly zjevně špatné. Někdo navrhl univerzitu, ale od té doby, co si můžete poslechnout nejlepší přednášky nejlepších profesorů naší doby z počítače doma, už univerzity nemají moc smysl. Navrhovali jiné věci, jako školy, knihovny, muzea. Samozřejmě bychom mohli postavit i nákupní centrum nebo fitness centrum nebo centrum plastické chirurgie… Ale žádný opravdu dobrý nápad se nenašel. Nikdo přesně neví, jak bude vypadat budoucnost.
Pouze jeden z architektů měl podobný nápad jako Berlíňané, a to i bez zvláštních znalostí města. Řekl: „Pokud žijeme v multikulturní společnosti, musíme si prostě co nejčastěji připomínat, že máme přírodu přímo před očima“. A to musí být místo, na které si nesaháme. Můžete navštívit Tempelhofer Feld, můžete si tam hrát, a pokud chcete, můžete si dokonce vypěstovat vlastní brambory. Ale tenhle architekt řekl: „Ne, musí to být symbolické místo, kam se nesmí vstoupit. A nemůže být mimo město, musí být přímo v centru. Abychom kolem něj mohli každý den procházet a vzpomínat: „Ach, nejsme sami“. Tímto architektem byl Michele De Lucchi. Jeho odpověď byla tak dojemná a krásná.
Takže Berlín vás také inspiroval?
Když začnete pracovat na takovém filmu, změní vás. Začal jsem přemýšlet o tom, co je skutečný problém, a opět mi pomohl Berlín. Po druhé světové válce Němci cítili potřebu něco vybudovat. Bylo jim jedno, jak to bude vypadat, prostě museli postavit něco, v čem by mohli žít. A to, co se stane nyní, je víceméně stejné. Pokud je předpověď OSN správná, bude mít světová populace za 25 let 10 miliard lidí. Nyní je to 8 miliard lidí. To znamená, že v příštích 25 letech budeme muset postavit bydlení pro 2 miliardy lidí, což je nemožné, pokud nezačneme hned. Každý měsíc bychom museli postavit město o velikosti New Yorku. Pokud to neuděláme, v určitém okamžiku si uvědomíme, že nemáme dostatek bytů, a něco postavíme, stejně jako vy v Berlíně. Postavíme ošklivé, dlouhé budovy a použijeme beton. A beton je ten nejhorší možný materiál, protože znamená obrovské znečištění životního prostředí.
Na to nemyslí ani velcí architekti. Když se podíváte do katalogů nejlepších světových architektů, 9 z 10 budov je z betonu. V architektuře nyní existuje hnutí zvané „zelená posedlost“, které na střechy a balkony fasád budov umisťuje rostliny. Je mi líto, že to musím říct, ale betonová budova je stále betonová budova. V jednotlivých zemích se to liší, ale až 40 % znečištění pochází ze stavebních prací. To je neuvěřitelné! Moderní budovy mají průměrnou životnost 40 let. 40 let! V Anglii bylo loni zbouráno 52 000 budov. V Německu a Francii je toto číslo víceméně stejné. Každý rok zboříme tisíce budov, protože se o ně nemíme zájem. Proč nám nejsou blízké? Protože byly postaveny rychle a jsou z betonu. Kdybychom stavěli například ze skály, věděli bychom, že jde o hodnotné stavby, které vydrží tisíce let. A teprve pak se skutečně zamyslíme nad konstrukcí, nad formou, nad účelem. Na konci filmu Michele říká: „Když něco navrhujeme, nenavrhujeme jen formu a tvar, ale i chování lidí.“
Když jste dostal Micheleho odpověď o Tempelhof Feld, byl to okamžik, kdy jste se rozhodl, že by měl být hlavním protagonistou a lidskou oporou filmu?
Ano, to byl pro mě ten moment! Ale nesmíte zapomínat, že je to film, že? Kdybych dělal film pro televizi, možná bych si řekl: „Aha, tam jsou ukecanější lidé! Lidé, kteří mají možná větší slovní zásobu, kteří umí lépe vysvětlit věci v angličtině, kteří jsou atraktivní, když mluví“. Ale tady jde o film! Pro kino musí člověk vypadat atraktivně. Michele je pro kino neuvěřitelně dobrý. Je jako prorok.
Když jsem ho vzal do Libanonu a blížili jsme se k místu jednoho z největších uměle vytvořených megalitů, nechal jsem mu zavázat oči. Když jsme dorazili na místo, sundali jsme mu pásku z očí a on uviděl ten uměle vytvořený kámen o váze tisíc tun. Začal plakat! Nenatáčel jsem jeho tvář, abych mu dal svobodu plakat a nemluvit, ale stejně je vidět, jak se zezadu třese. Bylo to pro něj tak dojemné. Zajímavé je, že když mluvíte s architekty, jsou věci, o kterých nevědí. Zaměřují se na římskou a řeckou architekturu, ale neuvědomují si, že architektura existovala mnohem dříve než Římané a Řekové! Nevymysleli ji Římané. V mém filmu můžete vidět dokonale zachovalé oblouky, které jsou o 2000 let starší než Římská říše. Zajímavé je, že ani dnes, s veškerou naší technikou, nedokážeme tento kámen zvednout ze země. Archeologové kopou v zemi a nacházejí poháry, ze kterých lidé pili, ale já si říkám: kde jsou ty stroje, které lidé před tisíci lety používali k řezání kamene? Pokud dokázali rozřezat tak velké kameny, musel existovat nějaký nástroj. Ale my nemůžeme nic najít. Takže nás zřejmě převyšovali na mnoha úrovních. Když se podíváte na Baalbek, někdo dokázal ve výšce 30 metrů udělat neuvěřitelně detailní práci. To nemohli dělat otroci. To je práce mistrů a profesorů. Znamená to tedy, že nejsme první civilizací a že civilizace před námi byly přinejmenším v některých oblastech lepší. Nevím, proč zmizely, ale kvůli tomuto filmu jsem si nejdříve přečetl Danteho, pak Aristotela a Platóna. Poprvé jsem tyto texty četl, když mi bylo dvacet, a teď je čtu s jiným pohledem. V Sókratových dialozích se někdy prochází Aténami a říkají: „Podívejte se na ty ruiny“. Ani tehdy nevěděli, kdo a kdy je postavil a za jakým účelem. Před dvěma a půl tisíci lety!
„Kruh života“, který Michele postavil na své zahradě, je památníkem proti zásahům člověka do přírody a jejímu ničení. Myslíte si, že každé velké město potřebuje takové místo „bez lidí“?
Berlín má parky a samozřejmě Tiergarten! Michelova představa je ovšem trochu jiná. Říká, že na toto místo nesmíme vstoupit. Místo, které není určeno pro lidi, ale pouze pro přírodu. Svým způsobem jde o nové náboženství, náboženství empatie, respektu a tolerance vůči přírodě. Vše, co děláme, cokoli děláme, ničí přírodu. Chceme všechno pro sebe a upřednostňujeme člověka natolik, že se ani neptáme: „Je to pro přírodu dobré, nebo špatné?“. Když chceme postavit město, ničíme krajinu. Chceme-li chovat dobytek na maso, ničíme lesy. V Evropě ani nemáme kameny na stavbu, dovážíme je z Austrálie a Nového Zélandu.
Michele ve filmu hovoří o tom, že je třeba, aby lidstvo našlo novou představu o kráse a ambicích do budoucna. Co tím přesně myslí?
To je jeden z důvodů, proč jsem si Micheleho vybral jako hlavního hrdinu. Říká, že se stydí za stavění mrakodrapů v centru města. Mluvil jsem s mnoha architekty, s těmi nejvyššími z nich. Jsou na to hrdí! Vědí, že jejich budovy budou za padesát let zbourány. Ale oni musí podnikat dnes. Moje druhá otázka architektům, poté co jsem se jich zeptal, co by postavili na Tempelhofském poli, zněla: Kdy jste si uvědomili, že chcete být architektem? A všichni mi různými slovy řekli víceméně stejný příběh: Když byli děti, bydleli v ulici s deseti domy, z nichž devět bylo ošklivých a jeden krásný. A ptali se sami sebe: Když umíme postavit krásný dům, proč stavíme tolik ošklivých? A tak se rozhodli, že se stanou architekty, aby stavěli jen krásné budovy.
Pak to vystudují, dvacet let jsou velmi chudí, jako zázrakem vyhrají nějakou soutěž a dostanou zakázku stavět jen obchodní centra nebo mrakodrapy. A oni to vezmou. Když se teď podíváte do jejich katalogů, uvidíte deset krásných staveb a devadesát ošklivých. Když jsem se jich na to zeptal, řekli: „No, Viktore, je to byznys.“ A já jim na to odpověděl: Ale co potom děláte? A co víc, vůbec nepřemýšlejí o tom, že to, co dělají, je katastrofální. Počet lidí, kteří hledají nové materiály, je tak malý. Malá cementárna potřebuje k výrobě cementu 26 tun uhlí za hodinu. V loňském roce jsme vyrobili tolik cementu, že by se z něj dala postavit metr silná a tisíc metrů vysoká zeď kolem celé země. Je to neuvěřitelné.
Co znamená název filmu?
Když jsem začal číst o moderní architektuře, uvědomil jsem si, že nejméně pět dnešních moderních architektů se inspirovalo ruskou avantgardou, zejména Kazimírem Malevičem. Našel jsem slovo „Architecton“ a nevěděl jsem, co znamená. Pak jsem během pandemie napsal něco pro ten film a poslal to svému producentovi, se kterým jsem předtím spolupracoval. Druhý den mi zavolal a řekl: „Já jsem ničemu nerozuměl. A proč se ten film jmenuje ARCHITEKTON?“ A já na to: „Tak to jste to nečetl, protože to vysvětluji na poslední stránce.“
Byl jsem vzteky bez sebe, protože nic nepochopil. V tu chvíli mi zavolal Alexandr Nikolajevič Sokurov a řekl mi, abych se uklidnil. Vypnul jsem tedy telefon a řekl si, že tu nejtlustší knihu, kterou jsem měl doma, přečtu na jeden zátah. Ta nejtlustší, kterou jsem měl, byla „Vojna a mír“ od Tols-toje. Přečetl jsem tedy 2000 stran od obálky k obálce. Na konci knihy hlavní hrdina vzhlédne k nebi a říká: „Velký Architekte přírody, prosím, pomoz mi dostat se z tohoto labyrintu lží.“ A pak se na mě podívá a řekne: „Já jsem ten, kdo mi pomůže.“ „Architecton“, vyslovuje toto slovo! A já se podíval, jak se překládá v jiných jazycích – všichni ho překládají jako „Architekt“. Uvědomil jsem si, že nikdo neví, co to slovo skutečně znamená.
Tak jsem se podíval, odkud pochází. Když na jednom projektu pracuje mnoho architektů, říká se jejich vedoucímu „Architecton“. Je to tedy architekt architektů. Výraz se také používá pro někoho, kdo „vytváří tento vesmír“. Ne Bůh, ale „Architekton“ vesmíru. Takže Tolstoj mi svým způsobem říkal: „Viktore, děláš správnou věc“. Je to stejné, jako když Michele načrtne na zahradě kruh a najde malý kulatý kotouč. Najít kruh při zakreslování kruhu – to je znamení, že to tak má být!
Černobílé záběry starověkých ruin ve filmu se stylisticky velmi liší od zbytku filmu. Jak tyto záběry vznikaly a co je inspirovalo?
Chtěli jsme věnovat pozornost rostlinám a přemýšleli jsme, jak je natočit. Když natáčíte černobíle, jsou prostě šedé. Ptali jsme se sami sebe, jak bychom je mohli skutečně zviditelnit. Pak jsme našli způsob, jak je flmovat tak, aby vynikly a listy vypadaly bílé, nikoli šedé. Pak jsme si ale uvědomili, že podobný typ obrazu vytvořil Giovanni Battista Piranesi, který měl víceméně podobné nápady. Když dělal rytiny a obrazy, nikdo mu nevěřil. Nikdo nevěřil, že to, co dělá, je pravda. Začali jsme cestovat do míst, kde Piranesi byl, a uvědomili jsme si, že ruiny, ke kterým jsme letěli, byly také ty, které namaloval. Takže černobílé záběry ve filmu jsou jím inspirované.
Film zastává stanovisko, že moderní architektura postrádá krásu. Proč tomu tak je?
Žijeme v éře cementu, betonu a cukru. Cukr nás pomalu zabíjí v našich tělech, stejně jako moderní architektura ničí naše města. Obojí se rychle vyrábí a je levné, ale my nevidíme širší souvislosti. Po tisíce let lidé přesně věděli, jakou hodnotu mají věci, které vyrábějí – tesali do obrovského kamene a věděli, že tato práce je na věčné časy. Dnešní architektura však nemá smysl pro budoucnost. Netuší, co postavit v centru města, protože svět se tak rychle mění. Nevíme, jaké budovy budeme potřebovat za dvacet let, takže ani pro to neexistuje žádná vize. V architektuře už také nehraje roli pojem domova – pokud jste vyrostli na krásném místě, zůstane vám v srdci vzpomínka, ale pokud jste vyrostli na ošklivém místě strukturovaném smutnými obdélníky, můžete mít po zbytek života deprese. Moderní design může být pro naše duševní zdraví pohromou.
Dokonalý kruh ve vašem filmu symbolizuje určitý ideál – ale také v sobě skrývá vyhlídku na náš pád.
Platón se tím zabýval ve svých spisech o Atlantidě, kde se ptal, proč stále začínáme od nuly. Vzdělaní lidé staví města u vody, rozvíjejí jazyk a kulturu, ale pak je vše zaplaveno a ti, kteří přežili, se stěhují do hor, až se po staletích jejich děti znovu usadí u vody a postaví tam nová města.
Jak můžeme tento koloběh přerušit?
Jde o systematický problém našeho vztahu k přírodě – prostě na ni kašleme. To, co nám v životě chybí, je tolerance, empatie a stud. Lidstvo se nachází v nejisté situaci, a dokud ještě existuje, musíme si hlídat další kroky, na které už lidskost nemusí stačit.
Co si podle vás diváci z filmu odnesou?
Žijeme v době nudy. Když se podíváte kolem sebe, všechno je jen hromada obdélníků. Nemusíte mít vystudovanou architekturu ani krásu, abyste tyto obdélníky postavili. Tuto ošklivost přijímáme, ale ničí nám srdce, ničí nám duši. Každé ráno se probudím a vidím před sebou ošklivou budovu. Když se probudím a vidím krásnou budovu, pak jsem šťastný.
Architekti mají jinou odpovědnost. Žijeme v éře cukru a cementu. Obojí jsou strašné vynálezy naší doby a jsou si velmi podobné. Proč nejíst sušenky? Proč tu budovu rychle nepostavit? Ale z dlouhodobého hlediska tyto dvě věci lidi ničí. Líbí se mi, co Michele říká na konci filmu: Nestavíme jen budovy, ale i způsob života. Pandemie nás naučila něco důležitého: Jsou věci, které můžeme řešit na úrovni města nebo země. Ale jsou také věci, které můžeme vyřešit pouze společně. Pandemii můžeme vyřešit pouze tehdy, pokud se celá planeta shodne: „Máme problém a musíme s ním bojovat“. To, co se dnes děje s cementem a betonem, je katastrofální. Je to větší než cokoli jiného. Je to ekvivalent produkce masa. Pokud je prognóza 10 miliard lidí správná, budeme prostě stavět ošklivé betonové budovy po celém světě. Budeme demolovat naši planetu. Vyzývám vědce a inženýry: Musíme mobilizovat 8 miliard mozků, abychom našli náhradu za beton. Musíme najít něco, co nám umožní stavět trvanlivé věci s ohledem na přírodu.
Angkor disponuje nekonečným množstvím stop pokročilých megalitických technologií. Badatelé analyzují práci automatizovaného stroje, vytvářejícího průchodem po obvodu stavby dekor na bezespárově sestavených pískovcových blocích. Na nalezených dvou místech zařízení ukončilo pás dekorace a navázalo následujícím, ale s výškovým odsazením. Inteligentní operátor by určitě takovouto logiku nepřipustil. Dekorace fasády však nebyla kompletně dokončena. Jeden úsek obvodu již stroj nezpracoval a bloky zůstaly v původním připraveném slícovaném stavu. Hloubka vrstvy, která byla při dekoraci ornamenty odebrána je impozantní.
Návrat na místo a rozšířená, podrobnější analýza všech podivností, které zanechaly dávné stavební – beze všech pochybností – megalitické stroje. Stroje, které při hloubení ornamentů do kamenné horniny nikdy neudělaly ani tu nejmenší chybičku a přesto najednou jakoby nevěděly, kde začaly.
Na mnohačetné prosby zveřejnil Maksim foto a video záznam zmizení rovnoběžných žlábků (stop nástroje?) na odlomeném kusu megalitické desky:
„Podporuji názorovou různorodost, ale kdo mě přisoudí falzifikaci, bez debaty ho zabanuji. Vím co jsem viděl, co jsme viděli my tři. Dokonce mnohem více, fyzicky jsem to ohmatával prsty!“
Komentář našeho portálu k zaznamenanému jevu: Proběhl pravděpodobně dozvuk megalitické technologie použité na tvarování desky z jemnozrnného pískovce. Byla aktivována dvěma osobami při fyzickém dotyku, působením snad jejich bioplazmatického pole viz. Vědomí Universa . Megalitická technologie formování horniny nejpravděpodobněji ovlivňuje samotnou podstatu hmoty viz. Technologie . Naše současná experimentální fyzika registruje v prostředí plazmatu teorií nezmapovanou přeměnu hmoty a manipulaci s ní.
Umístěte Street View přesně do vyznačeného bodu a dotyčný uražený roh desky leží napravo kus od vchodu. Bohužel na fotografii Google není vidět, zda na povrchu růžku jsou ony zmizelé rovnoběžné žlábky.
Každá záhada má racionální vysvětlení, ke kterému je však nutné dospět postupnými kroky a nelpět na překonaných tezích. Maksim Gaubec je ve Frygii ohromen obrovskými lomy na kamenné bloky a zaostřil pozornost na koleje v jejich sousedství. V několika dílech budeme sledovat rozbor dochovaných stop a poté závěr zakomponovaný do komplexu souvisejících jevů.
