Vědou míníme vědecké instituce nikoliv systém vědy.
Rigidnost vědy je problémem od jejího vzniku. V současné době musí bohužel zakladatel portálu GP v řadě případů označit vědu za zkorumpovanou a zdiskreditovanou. Ovládanou politickým systémem, respektive jeho řídícími vlivovými skupinami veřejnosti skrytých osob, vesměs disponujících nesouměřitelným soukromým vlastnictvím.
Přijetí paradigmatu zahajuje období inkvizičního chování
Chováním vědy se zabýval Thomas Samuel Kuhn, který je nejvlivnějším filosofem vědy druhé poloviny 20. století. Jeho „Struktura vědeckých revolucí“ je jednou z nejvíce citovaných akademických knih všech dob.
Podle něj historie vědy vykazuje určitý vzorec. Tento vzor lze vysvětlit odkazem na institucionální strukturu vědy. Klíčovou roli zde sehrává skutečnost, že vědci zakládají svůj výzkum na určitých objektivním konsensech, které Kuhn ve svém díle nazývá paradigmaty.
https://sever.rozhlas.cz/paradigmata-a-anomalie-struktura-vedeckych-revoluci-7796359
Vědecké společenství lze dle Kuhna definovat jako skupinu lidí, kteří se shodují na určitém paradigmatu. Toto společenství je přitom možné definovat bez daného paradigmatu a to pouhým zkoumáním chování lidí v daném společenství. Každý člen vědeckého společenství musel projít důkladným odborným výcvikem. Odborný výcvik se skládal z nastudování patřičné literatury, ze které získali ponaučení, aby mohli být začleněni do oboru. Díky literatuře, kterou studovali, a následovně si z ní vzali ponaučení, mezi členy společenství panuje shoda. Sami sebe vnímají jako skupinu kolem vlastního předmětu hledající společný cíl. Uvnitř takového společenství vládne značný soulad v rozhodování a poměrně bezproblémová komunikace.
Aby se vědec mohl do takového společenství začlenit, musí být členem odborné instituce, studovat odborné časopisy atd. …. .
Z hlediska utváření struktury společenství je dle Kuhna klíčovým momentem přechod od tzv. předparadigmatického k období tzv. normální vědy ve vývoji vědeckého oboru. V této fázi mezi s sebou soupeří mnoho škol o vítězné postavení. Teprve po ukončení procesu se počet škol zredukuje na školu jedinou. Právě vítězstvím jedné školy dochází k formaci uspořádaného vědeckého společenství a otevírá se možnost pro systematický vědecký výzkum v pravém smyslu tohoto slova.
Přijetí paradigmatu má podle Kuhna významný vliv na skupinu pracující v daném oboru: „Vytvoří-li během vývoje přírodovědy nějaký jedinec nebo skupina syntézu schopnou upoutat většinu budoucí generace odborníků, pak starší školy postupně vymizí.“ Najdou se ale přirozeně i tací, kteří i nadále trvají na starém i zkrátka odlišném názoru. Tyto lidé jsou ze skupiny odborníků vyřazeni. Zavedení nového paradigmatu s sebou v tomto ohledu přináší „nové a přísnější vymezení oboru“. Ti, kteří nepřijmou dané stanovisko, ať z důvodu, že nemohou nebo nechtějí, jsou nuceni přidat se k jiné skupině nebo jim hrozí izolace. Přísnější vymezení oboru prostřednictvím přijetí paradigmatu má pak další dopad v tom, že vědec již nemusí dále budovat základy svého oboru a usilovat o jejich obhajobu. Základy oboru jsou tedy již pevně stanoveny, všeobecně přijaty a díky tomu mohou představitelé daného oboru přesměrovat svoje úsilí k systematickému řešení problémů, tj. k normální vědě.
Období normální vědy nastává ve chvíli, kdy je přijato jedno paradigma a tím je zahájena nová fáze vývoje dané vědní disciplíny. Úspěšnost paradigmatu se na počátku zakládá především na příslibu úspěchů, jichž díky němu bude možno dosáhnout ve vybraných, dosud nevyřešených případech. Normální věda pak spočívá v uskutečňování tohoto příslibu.
Záměrem normální vědy není hledání nových jevů. Vědci se nesnaží rozpracovávat nové teorie, právě naopak, jsou k ostatním teoriím velice netolerantní nebo jim zkrátka nevěnují pozornost. Výzkum spočívá v důslednějším členění a propracovávání již známých jevů a teorií, které jsou daným paradigmatem poskytnuty.
Archeologie je pod nekompromisní kontrolou Akademiků
Analýza o pozici archeologie v procesu poznání. Celý kompletní text psaný profesním historikem je převzat z ruského archeologického kanálu https://t.me/nile_valley.
„Materiální kultura a kontexty, ve kterých je odhalována během vykopávek, byly bezpochyby vytvářeny konkrétní starověkou společností a za nimi stojí světový názor, náboženství, ideologie a kulturní praktiky konkrétních lidí. Měli by archeologové usilovat o hledání stop „Diogena“ (starověkých osobností, institucí, konkrétních historických událostí a procesů) v artefaktech a ekofaktech získaných z kulturní vrstvy? Nebo by se měli držet svého oboru a nechat to na lidech, kteří jsou specialisty na práci se starověkými texty? To je vážná otázka, na jejímž zodpovězení závisí strategie vědecké činnosti konkrétních vědců. Mezi archeology se spor o předmět a úkoly archeologie neustále vede od 19. století. Během této doby se podstatně vyprofilovaly tři hlavní pozice:
1) Archeologie je disciplína zabývající se prameny, podřízená historii nebo antropologii (předmětem archeologie jsou prameny). Tento postoj byl formulován sběrateli a starožitníky, kteří se postupně stali archeology. Zástupci této linie se domnívají, že hlavním úkolem archeologů je preparovat nálezy jako prameny pro poznání minulosti, zatímco samotné poznání by mělo být prováděno jinými specialisty, především historiky (nebo antropology). Tedy při provádění vykopávek a analýze svých materiálů archeologové vykonávají přípravnou práci pro jiné specialisty.
2) Archeologie je historická věda (předmět archeologie je historický proces). Tento přístup je typický pro historiky, filology a antropology, kteří se zajímali o hmotné pozůstatky minulosti a stali se archeology. V tomto případě je hlavním úkolem archeologů hledání zákonitostí a příčinných souvislostí. Proto mají archeologové nejen plné právo, ale i povinnost zabývat se historickými problémy.
3) Archeologie – samostatná věda (předmět archeologie je široký a dělí se na dvě části – zdrojověvědnou a interpretační). Tento postoj je typický pro odborníky, kteří považují archeologické zdroje a metody za natolik specifické, že umožňují psát vlastní, samostatnou historii, která nemusí být nijak spojena s klasickou historií založenou na písemných pramenech. Například historii technologického vývoje není nutné nutně spojovat s politickou historií, i když, jak ukazuje nová a nejnovější doba, mohou být velmi úzce propojeny.
Mezi vědci, kteří se zabývají studiem starověkých písemných společností, jsou předvídatelně populární první dvě pozice. Třetí zůstává zatím poměrně marginální. V naší zemi z řady důvodů (jak sociálně-politických, tak osobních) archeologové často zastávají první pozici. Nejblíže mám druhou pozici, což je také docela pochopitelné: jsem historik, který se ponořil do archeologie, ale pro kterého zkoumání historických procesů a zákonitostí zůstává prioritou. A co si myslíte vy? Je možné, po vykopání konvice, rozbitých talířků a zbytků sušenek, pokusit se obnovit kuchyňské rozhovory minulosti? A stojí za to do toho investovat svůj hlavní zdroj – čas vědeckého života?„
Likvidace neposlušných archeologů
Bělov Alexandr Ivanovič je paleoantropolog a spisovatel. Je zastáncem teorie involuce. Domnívá se, že život na Zemi vznikl mnohokrát. A pokaždé v dokonalé podobě. Rozumné bytosti se na naší planetě objevily najednou a náhle.
Vědci jsou likvidováni za pravdu. Vězení. Propouštění. Zapomenutí. Za co? Za kosti, které nezapadají do „oficiální pohádky“. Amerika byla osídlena před 300 000 lety? Afrika: chodili po dvou nohách už před 6 miliony let? TO SE NESMÍ VĚDĚT! Jak „krmítko grantů“ vytváří monopol na pravdu? Proč se nebezpečné artefakty vědomě nechávají zničit? Brutální skutečné příběhy těch, které VYMAZALI za nepohodlné objevy. Pravda stojí vysokou cenu.
250 000 let staré nástroje v Mexiku?! | Záhada Hueyatlaco
Co kdyby lidé dorazili do Ameriky ne před 12 000 lety, ale před 250 000 lety?
Toto je zakázaný příběh Hueyatlaco, archeologického naleziště ve středním Mexiku, které se mainstreamová historie pokusila vymazat.
Hueyatlaco, objevené v 60. letech 20. století a vykopané archeology podporovanými Smithsonianem, odhalilo kamenné nástroje pohřbené pod sopečným popelem starým 250 000 až 800 000 let. Když vědci zveřejnili své výsledky, byly zničeny kariéry, artefakty zmizely a ozbrojení muži údajně zastavili vykopávky.
Od zmizelých kostí vystavených ve Smithsonianu, přes uranové datování, analýzu rozsivek až po očitá svědectví o potlačení, tento případ zpochybňuje vše, co si myslíme, že víme o osídlení Ameriky.
Mohli lidé nebo něco podobného nám být v Mexiku dlouho předtím, než homo sapiens údajně opustil Afriku? Nebo byla tato historie záměrně pohřbena?
Sledujte, jak Awakened Epochs odhaluje jednu z nejkontroverznějších a nejdůležitějších archeologických záhad všech dob.
Archeologické datování stavebních konstrukcí se provádí často podle odhozených odpadků v jejich blízkosti
Skvělé a takřka povinné video pro každého megalitického nadšence. Autor označuje řadu fascinujících míst, kterých si archeologie nevšímá nebo je přinejmenším nesmyslně zařazuje.
Bohužel i záměrně falsifikuje a na tomto falešném základě posiluje svoji historickou fikci.
Metoda určení stáří podle změny orientace staveb jako následek posunu zemských pólů se vymyká paradigmatu historických institucí. Dožije se lidstvo i portál GP změny paradigmatu? Ohledně Mayů viz Blog: Guatemalské gigantické komplexy.
Několik ilustrací vzniku nového paradigmatu a poté jeho nesmiřitelné panování
Měnící se planety
Proces vznikání, přijetí a trvání paradigmatu lze výborně ukázat na diskuzi o neměnné anebo pozměňující se planetě (aneb odsud potud). Hromadí se důkazy pro nové paradigma, ale to staré (a kdysi též nové) se už desítky let v inkviziční fázi tvrdě brání.
Zásadní body zde portál GP brzy doplní v překladu.
Vznik nových druhů organismů a jejich Evoluce či Involuce
Publikováno 5. 8. 2025, upraveno 7. 10. 2025.