ARCHITECTON

SYNOPSE

Architekt Michele De Lucchi je ve své profesi idealistou – ve svých stavbách projevuje nezpochybnitelnou víru v dobro v lidech. Nyní je nucen navrhovat neumělecké mrakodrapy. Betonová architektura však není jen ošklivá a znečišťující. Jejich průměrná životnost také není delší než 40 let. Ruský dokumentarista Victor Kossakovsky („Gunda“) ve filmu ARCHITEKTON zachycuje rozčarovaného představitele naší současnosti a jeho snahu vzepřít se bezohledné válce člověka proti přírodě. V ohromujících záběrech přírody sledujeme životní cyklus kamenů, který začíná v přírodě a končí na smetišti. Zatímco moderní stavby se hroutí ve válkách a při přírodních katastrofách, starobylé ruiny v nejodlehlejších oblastech světa nám připomínají stabilitu a estetiku života, která se zdá být ztracená. Architektura není jen navrhování budov. Je to prostorové umění, které určuje rozsah našeho jednání, naší politiky, našeho bytí.

Co najdou lidé příští civilizace v naší době? Viktor Kossakovsky si ve filmu ARCHITEKTON klade tuto otázku a možné odpovědi na ni zhušťuje do intenzivního, vizuálně jednoduše ohromujícího filmového zážitku, který nám umožní pocítit křehké struktury světa zblízka. Velkolepý dokumentární film s hypnotickou silou o snu o udržitelné architektuře a hledání nového chápání krásy, které nám může ukázat cestu z tohoto betonového labyrintu.

REŽISÉR VICTOR KOSSAKOVSKY

Victor Kossakovsky zahájil svou filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském (petrohradském) studiu dokumentárních filmů jako asistent kamery, asistent režie a střihač. V roce 1988 absolvoval Vyšší kurzy pro filmové scenáristy a režiséry v Moskvě a jeho první celovečerní film „Bělovy“ získal cenu VPRO Jorise Ivense i Cenu diváků na MFDF 1993. Později natočil filmy „Středa 19.7.1961“ (1997, koprodukce Německo, Francie, Velká Británie, Japonsko, Rusko), „Pavel a Ljalja“ (1998, Rusko), „Miloval jsem tě…“. (2000, koprodukce Německo, Velká Británie, Rusko), „Ticho!“ (Rusko, 2002), „Vivan Las Antipodas!“. (2011, koprodukce Německo, Nizozemsko, Argentina, Chile), „Demonstrace“ (2013, Španělsko), „Aquarela“ (2018, koprodukce Německo, Velká Británie, USA), „Gunda“ (2020, koprodukce Norsko, USA) a „Architecton“ (2024, koprodukce Německo, Francie, Velká Británie, USA). Kossakovského filmy získaly více než 100 mezinárodních ocenění a byly uvedeny na desítkách festivalů po celém světě, včetně Berlinale, Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách a festivalu Sundance. Filmy „Tishe!“, „Vivian Las Antipodas!“ a „Gunda“ byly Evropskou filmovou akademií nominovány na nejlepší dokumentární film. „Aquarela“ a „Gunda“ se dostaly do užšího výběru na Oscara® za nejlepší dokumentární film.

Filmografie (výňatek):

2023 ARCHITECTON
2020 GUNDA
2018 AQUARELA
2011 ¡VIVAN LAS ANTIPODAS!
2007 SVYATO
2003 TICHO!
1997 STŘEDA 19.7.1961
1992 BELOVY
1989 LOSEV

VICTOR KOSSAKOVSKY O SVÉM PROTAGONISTOVI MICHELE DE LUCCHI

Proč se Michele De Lucchi stal hlavním hrdinou filmu ARCHITEKTON? Michele De Lucchi je především vynikající italský architekt a designér. Je idealistou architektury. Jeho projekty se vyznačují pozitivní vírou v to nejlepší z lidstva. Nepočítá s tím, že existují i špatní lidé. Zároveň je schopen ironicky reflektovat svou cestu v architektuře. Dokáže být sebekritický. Dokáže si přiznat negativní roli moderní architektury a současných stavebních metod v ekologické krizi, které čelíme. Ale nejdůležitější je, že Michele De Lucchi je velké dítě!

ROZHOVOR S VICTOREM KOSSAKOVSKÝM

Co vás inspirovalo k natočení filmu ARCHITEKTON?

Tento film jsem chtěl natočit už dlouho, protože jsem se narodil v Petrohradě a toto město je svým způsobem městem architektury. Ale pak jsem žil v Berlíně, poblíž Tempelhofu. Tempelhof mi opravdu změnil život. Kvůli Tempelhofu si Berlína velmi vážím. V centru Berlína, v centru německého hlavního města, největší ekonomické metropole v Evropě, je obrovská prázdná plocha a občané se rozhodli: „Ne, tady nepostavíme žádné mrakodrapy, žádná nákupní centra, žádná fitness centra, dokonce ani knihovnu nebo muzeum.“ Rozhodli jste se, že to necháte tak, jak to je. To mě přimělo k myšlence: „Páni, to je přesně to, co bychom měli udělat“.

Nebuďme naivní, jednou přijdou jiní lidé a přesvědčí občany, že je „ekonomicky důležité“ tam něco postavit. Ale doufám, že ne! Už během pandemie jsem chtěl dělat ARCHITEKTON, ale nemohl jsem točit, kde jsem chtěl, protože jsem nesměl cestovat. Takže jsem na něm dál pracoval každý den na Tempelhofu a užíval si prázdnoty a čerstvého vzduchu v centru Berlína. Pak jsem psal dopisy velkým architektům naší doby. Posílal jsem jim fotky Tempelhofer Feldu a říkal jsem jim: „Lidii, to se nestane, ale teoreticky, co byste na tom obrovském poli postavili?“

A zajímavé je, že nenašli odpověď. Začali předkládat návrhy, ale všechny byly zjevně špatné. Někdo navrhl univerzitu, ale od té doby, co si můžete poslechnout nejlepší přednášky nejlepších profesorů naší doby z počítače doma, už univerzity nemají moc smysl. Navrhovali jiné věci, jako školy, knihovny, muzea. Samozřejmě bychom mohli postavit i nákupní centrum nebo fitness centrum nebo centrum plastické chirurgie… Ale žádný opravdu dobrý nápad se nenašel. Nikdo přesně neví, jak bude vypadat budoucnost.

Pouze jeden z architektů měl podobný nápad jako Berlíňané, a to i bez zvláštních znalostí města. Řekl: „Pokud žijeme v multikulturní společnosti, musíme si prostě co nejčastěji připomínat, že máme přírodu přímo před očima“. A to musí být místo, na které si nesaháme. Můžete navštívit Tempelhofer Feld, můžete si tam hrát, a pokud chcete, můžete si dokonce vypěstovat vlastní brambory. Ale tenhle architekt řekl: „Ne, musí to být symbolické místo, kam se nesmí vstoupit. A nemůže být mimo město, musí být přímo v centru. Abychom kolem něj mohli každý den procházet a vzpomínat: „Ach, nejsme sami“. Tímto architektem byl Michele De Lucchi. Jeho odpověď byla tak dojemná a krásná.

Takže Berlín vás také inspiroval?

Když začnete pracovat na takovém filmu, změní vás. Začal jsem přemýšlet o tom, co je skutečný problém, a opět mi pomohl Berlín. Po druhé světové válce Němci cítili potřebu něco vybudovat. Bylo jim jedno, jak to bude vypadat, prostě museli postavit něco, v čem by mohli žít. A to, co se stane nyní, je víceméně stejné. Pokud je předpověď OSN správná, bude mít světová populace za 25 let 10 miliard lidí. Nyní je to 8 miliard lidí. To znamená, že v příštích 25 letech budeme muset postavit bydlení pro 2 miliardy lidí, což je nemožné, pokud nezačneme hned. Každý měsíc bychom museli postavit město o velikosti New Yorku. Pokud to neuděláme, v určitém okamžiku si uvědomíme, že nemáme dostatek bytů, a něco postavíme, stejně jako vy v Berlíně. Postavíme ošklivé, dlouhé budovy a použijeme beton. A beton je ten nejhorší možný materiál, protože znamená obrovské znečištění životního prostředí.

Na to nemyslí ani velcí architekti. Když se podíváte do katalogů nejlepších světových architektů, 9 z 10 budov je z betonu. V architektuře nyní existuje hnutí zvané „zelená posedlost“, které na střechy a balkony fasád budov umisťuje rostliny. Je mi líto, že to musím říct, ale betonová budova je stále betonová budova. V jednotlivých zemích se to liší, ale až 40 % znečištění pochází ze stavebních prací. To je neuvěřitelné! Moderní budovy mají průměrnou životnost 40 let. 40 let! V Anglii bylo loni zbouráno 52 000 budov. V Německu a Francii je toto číslo víceméně stejné. Každý rok zboříme tisíce budov, protože se o ně nemíme zájem. Proč nám nejsou blízké? Protože byly postaveny rychle a jsou z betonu.
Kdybychom stavěli například ze skály, věděli bychom, že jde o hodnotné stavby, které vydrží tisíce let. A teprve pak se skutečně zamyslíme nad konstrukcí, nad formou, nad účelem. Na konci filmu Michele říká: „Když něco navrhujeme, nenavrhujeme jen formu a tvar, ale i chování lidí.“

Když jste dostal Micheleho odpověď o Tempelhof Feld, byl to okamžik, kdy jste se rozhodl, že by měl být hlavním protagonistou a lidskou oporou filmu?

Ano, to byl pro mě ten moment! Ale nesmíte zapomínat, že je to film, že? Kdybych dělal film pro televizi, možná bych si řekl: „Aha, tam jsou ukecanější lidé! Lidé, kteří mají možná větší slovní zásobu, kteří umí lépe vysvětlit věci v angličtině, kteří jsou atraktivní, když mluví“. Ale tady jde o film! Pro kino musí člověk vypadat atraktivně. Michele je pro kino neuvěřitelně dobrý. Je jako prorok.

Když jsem ho vzal do Libanonu a blížili jsme se k místu jednoho z největších uměle vytvořených megalitů, nechal jsem mu zavázat oči. Když jsme dorazili na místo, sundali jsme mu pásku z očí a on uviděl ten uměle vytvořený kámen o váze tisíc tun. Začal plakat! Nenatáčel jsem jeho tvář, abych mu dal svobodu plakat a nemluvit, ale stejně je vidět, jak se zezadu třese. Bylo to pro něj tak dojemné. Zajímavé je, že když mluvíte s architekty, jsou věci, o kterých nevědí. Zaměřují se na římskou a řeckou architekturu, ale neuvědomují si, že architektura existovala mnohem dříve než Římané a Řekové! Nevymysleli ji Římané. V mém filmu můžete vidět dokonale zachovalé oblouky, které jsou o 2000 let starší než Římská říše.
Zajímavé je, že ani dnes, s veškerou naší technikou, nedokážeme tento kámen zvednout ze země. Archeologové kopou v zemi a nacházejí poháry, ze kterých lidé pili, ale já si říkám: kde jsou ty stroje, které lidé před tisíci lety používali k řezání kamene? Pokud dokázali rozřezat tak velké kameny, musel existovat nějaký nástroj. Ale my nemůžeme nic najít. Takže nás zřejmě převyšovali na mnoha úrovních. Když se podíváte na Baalbek, někdo dokázal ve výšce 30 metrů udělat neuvěřitelně detailní práci. To nemohli dělat otroci. To je práce mistrů a profesorů. Znamená to tedy, že nejsme první civilizací a že civilizace před námi byly přinejmenším v některých oblastech lepší. Nevím, proč zmizely, ale kvůli tomuto filmu jsem si nejdříve přečetl Danteho, pak Aristotela a Platóna. Poprvé jsem tyto texty četl, když mi bylo dvacet, a teď je čtu s jiným pohledem. V Sókratových dialozích se někdy prochází Aténami a říkají: „Podívejte se na ty ruiny“. Ani tehdy nevěděli, kdo a kdy je postavil a za jakým účelem. Před dvěma a půl tisíci lety!

„Kruh života“, který Michele postavil na své zahradě, je památníkem proti zásahům člověka do přírody a jejímu ničení. Myslíte si, že každé velké město potřebuje takové místo „bez lidí“?

Berlín má parky a samozřejmě Tiergarten! Michelova představa je ovšem trochu jiná. Říká, že na toto místo nesmíme vstoupit. Místo, které není určeno pro lidi, ale pouze pro přírodu. Svým způsobem jde o nové náboženství, náboženství empatie, respektu a tolerance vůči přírodě. Vše, co děláme, cokoli děláme, ničí přírodu. Chceme všechno pro sebe a upřednostňujeme člověka natolik, že se ani neptáme: „Je to pro přírodu dobré, nebo špatné?“. Když chceme postavit město, ničíme krajinu. Chceme-li chovat dobytek na maso, ničíme lesy. V Evropě ani nemáme kameny na stavbu, dovážíme je z Austrálie a Nového Zélandu.

Michele ve filmu hovoří o tom, že je třeba, aby lidstvo našlo novou představu o kráse a ambicích do budoucna. Co tím přesně myslí?

To je jeden z důvodů, proč jsem si Micheleho vybral jako hlavního hrdinu. Říká, že se stydí za stavění mrakodrapů v centru města. Mluvil jsem s mnoha architekty, s těmi nejvyššími z nich. Jsou na to hrdí! Vědí, že jejich budovy budou za padesát let zbourány. Ale oni musí podnikat dnes. Moje druhá otázka architektům, poté co jsem se jich zeptal, co by postavili na Tempelhofském poli, zněla: Kdy jste si uvědomili, že chcete být architektem? A všichni mi různými slovy řekli víceméně stejný příběh: Když byli děti, bydleli v ulici s deseti domy, z nichž devět bylo ošklivých a jeden krásný. A ptali se sami sebe: Když umíme postavit krásný dům, proč stavíme tolik ošklivých? A tak se rozhodli, že se stanou architekty, aby stavěli jen krásné budovy.

Pak to vystudují, dvacet let jsou velmi chudí, jako zázrakem vyhrají nějakou soutěž a dostanou zakázku stavět jen obchodní centra nebo mrakodrapy. A oni to vezmou. Když se teď podíváte do jejich katalogů, uvidíte deset krásných staveb a devadesát ošklivých. Když jsem se jich na to zeptal, řekli: „No, Viktore, je to byznys.“ A já jim na to odpověděl: Ale co potom děláte? A co víc, vůbec nepřemýšlejí o tom, že to, co dělají, je katastrofální. Počet lidí, kteří hledají nové materiály, je tak malý. Malá cementárna potřebuje k výrobě cementu 26 tun uhlí za hodinu. V loňském roce jsme vyrobili tolik cementu, že by se z něj dala postavit metr silná a tisíc metrů vysoká zeď kolem celé země. Je to neuvěřitelné.

Co znamená název filmu?

Když jsem začal číst o moderní architektuře, uvědomil jsem si, že nejméně pět dnešních moderních architektů se inspirovalo ruskou avantgardou, zejména Kazimírem Malevičem. Našel jsem slovo „Architecton“ a nevěděl jsem, co znamená. Pak jsem během pandemie napsal něco pro ten film a poslal to svému producentovi, se kterým jsem předtím spolupracoval. Druhý den mi zavolal a řekl: „Já jsem ničemu nerozuměl. A proč se ten film jmenuje ARCHITEKTON?“ A já na to: „Tak to jste to nečetl, protože to vysvětluji na poslední stránce.“

Byl jsem vzteky bez sebe, protože nic nepochopil. V tu chvíli mi zavolal Alexandr Nikolajevič Sokurov a řekl mi, abych se uklidnil. Vypnul jsem tedy telefon a řekl si, že tu nejtlustší knihu, kterou jsem měl doma, přečtu na jeden zátah. Ta nejtlustší, kterou jsem měl, byla „Vojna a mír“ od Tols-toje. Přečetl jsem tedy 2000 stran od obálky k obálce. Na konci knihy hlavní hrdina vzhlédne k nebi a říká: „Velký Architekte přírody, prosím, pomoz mi dostat se z tohoto labyrintu lží.“ A pak se na mě podívá a řekne: „Já jsem ten, kdo mi pomůže.“ „Architecton“, vyslovuje toto slovo! A já se podíval, jak se překládá v jiných jazycích – všichni ho překládají jako „Architekt“. Uvědomil jsem si, že nikdo neví, co to slovo skutečně znamená.

Tak jsem se podíval, odkud pochází. Když na jednom projektu pracuje mnoho architektů, říká se jejich vedoucímu „Architecton“. Je to tedy architekt architektů. Výraz se také používá pro někoho, kdo „vytváří tento vesmír“. Ne Bůh, ale „Architekton“ vesmíru. Takže Tolstoj mi svým způsobem říkal: „Viktore, děláš správnou věc“. Je to stejné, jako když Michele načrtne na zahradě kruh a najde malý kulatý kotouč. Najít kruh při zakreslování kruhu – to je znamení, že to tak má být!

Černobílé záběry starověkých ruin ve filmu se stylisticky velmi liší od zbytku filmu. Jak tyto záběry vznikaly a co je inspirovalo?

Chtěli jsme věnovat pozornost rostlinám a přemýšleli jsme, jak je natočit. Když natáčíte černobíle, jsou prostě šedé. Ptali jsme se sami sebe, jak bychom je mohli skutečně zviditelnit. Pak jsme našli způsob, jak je flmovat tak, aby vynikly a listy vypadaly bílé, nikoli šedé. Pak jsme si ale uvědomili, že podobný typ obrazu vytvořil Giovanni Battista Piranesi, který měl víceméně podobné nápady. Když dělal rytiny a obrazy, nikdo mu nevěřil. Nikdo nevěřil, že to, co dělá, je pravda. Začali jsme cestovat do míst, kde Piranesi byl, a uvědomili jsme si, že ruiny, ke kterým jsme letěli, byly také ty, které namaloval. Takže černobílé záběry ve filmu jsou jím inspirované.

Film zastává stanovisko, že moderní architektura postrádá krásu. Proč tomu tak je?

Žijeme v éře cementu, betonu a cukru. Cukr nás pomalu zabíjí v našich tělech, stejně jako moderní architektura ničí naše města. Obojí se rychle vyrábí a je levné, ale my nevidíme širší souvislosti. Po tisíce let lidé přesně věděli, jakou hodnotu mají věci, které vyrábějí – tesali do obrovského kamene a věděli, že tato práce je na věčné časy. Dnešní architektura však nemá smysl pro budoucnost. Netuší, co postavit v centru města, protože svět se tak rychle mění. Nevíme, jaké budovy budeme potřebovat za dvacet let, takže ani pro to neexistuje žádná vize. V architektuře už také nehraje roli pojem domova – pokud jste vyrostli na krásném místě, zůstane vám v srdci vzpomínka, ale pokud jste vyrostli na ošklivém místě strukturovaném smutnými obdélníky, můžete mít po zbytek života deprese. Moderní design může být pro naše duševní zdraví pohromou.

Dokonalý kruh ve vašem filmu symbolizuje určitý ideál – ale také v sobě skrývá vyhlídku na náš pád.

Platón se tím zabýval ve svých spisech o Atlantidě, kde se ptal, proč stále začínáme od nuly. Vzdělaní lidé staví města u vody, rozvíjejí jazyk a kulturu, ale pak je vše zaplaveno a ti, kteří přežili, se stěhují do hor, až se po staletích jejich děti znovu usadí u vody a postaví tam nová města.

Jak můžeme tento koloběh přerušit?

Jde o systematický problém našeho vztahu k přírodě – prostě na ni kašleme. To, co nám v životě chybí, je tolerance, empatie a stud. Lidstvo se nachází v nejisté situaci, a dokud ještě existuje, musíme si hlídat další kroky, na které už lidskost nemusí stačit.

Co si podle vás diváci z filmu odnesou?

Žijeme v době nudy. Když se podíváte kolem sebe, všechno je jen hromada obdélníků. Nemusíte mít vystudovanou architekturu ani krásu, abyste tyto obdélníky postavili. Tuto ošklivost přijímáme, ale ničí nám srdce, ničí nám duši. Každé ráno se probudím a vidím před sebou ošklivou budovu. Když se probudím a vidím krásnou budovu, pak jsem šťastný.

Architekti mají jinou odpovědnost. Žijeme v éře cukru a cementu. Obojí jsou strašné vynálezy naší doby a jsou si velmi podobné. Proč nejíst sušenky? Proč tu budovu rychle nepostavit? Ale z dlouhodobého hlediska tyto dvě věci lidi ničí. Líbí se mi, co Michele říká na konci filmu: Nestavíme jen budovy, ale i způsob života. Pandemie nás naučila něco důležitého: Jsou věci, které můžeme řešit na úrovni města nebo země. Ale jsou také věci, které můžeme vyřešit pouze společně. Pandemii můžeme vyřešit pouze tehdy, pokud se celá planeta shodne: „Máme problém a musíme s ním bojovat“. To, co se dnes děje s cementem a betonem, je katastrofální. Je to větší než cokoli jiného. Je to ekvivalent produkce masa. Pokud je prognóza 10 miliard lidí správná, budeme prostě stavět ošklivé betonové budovy po celém světě. Budeme demolovat naši planetu. Vyzývám vědce a inženýry: Musíme mobilizovat 8 miliard mozků, abychom našli náhradu za beton. Musíme najít něco, co nám umožní stavět trvanlivé věci s ohledem na přírodu.

---

---