Proč se věnovat této moderní záležitosti na megalitickém portálu? Protože nadouvá neopodstatněnou pýchu nás rádoby inteligentních primátů, překrývá všechny velké podvody ještě větším podvodem.
Mění civilizační narativ ve prospěch psychopatických lhářů, kteří ověnčili vítězstvím americký systém, který se soustředil výhradně na budování konzumní spotřebitelské společnosti. Který neměl nejmenší šanci na takový úspěch z principiálního systémového důvodu.
Lunární podvod odvedl pozornost od závažných problémů samostatných lidských civilizací (viz Megalitické dědictví Homo Mentiri řečeného Sapiens).
Je největším podvodem na lidstvu za posledních 6 tisíc let.
První lidé na orbitě – rok 1961
Anglická ilustrace úspěchů dvou mocností je vůči NASA docela shovívavá. Ilustrace suborbitálního letu Sheparda v kabině Mercury dá propagačnímu průmyslu docela zabrat, aby malý poskok z Floridy nevypadal jako vtip.
Fascinující příběh z alternativní historie. Fiktivní je však jen jeho samotný závěr.
„Co kdyby USA nepřistály na Měsíci?“
„V této epizodě pořadu Signal 33 prozkoumáme časovou osu, ve které Apollo 11 nikdy neopustilo oběžnou dráhu Země. Poháněna zoufalstvím studené války, katastrofickým požárem Apolla 1 a nesplnitelným prezidentským termínem se vláda Spojených států neobrátila k hvězdám, aby porazila Sověty – obrátila se na filmového režiséra Stanleyho Kubricka.
Podrobně rozebíráme, jak byl v nevadské poušti zinscenován největší podvod v dějinách lidstva a jak jeho odhalení rozdělilo americké století. Od mrazivého použití kondicionování MK-Ultra ze strany CIA na Neila Armstronga až po tragické břemeno Buzze Aldrina jakožto zpravodajského agenta se podíváme na nejtemnější kroky, které je supervelmoc schopna podniknout, aby ovládla globální narativ.„
Ruská ilustrace úspěch druhé strany opravdu nenadhodnocuje.
Sovětská kosmonautika měla v tuto chvíli 20letý náskok před americkou.
Historie říká, že americká strana sovětský úspěch brzy dožene a pak nechá Sověty daleko za sebou. V Disneyovské fikci ano, ale v realitě se podle některých analýz první Američan dostane alespoň na orbitu až s raketoplánem Columbia. Tento den 12. dubna (ano stejný jako u letu J. Gagarina) 1981 se stal Dnem kosmonautiky také v USA.
Zrada socialistického bloku, prodej prestiže za drobné a zlomená hrdost sovětského lidu
Ještě v roce 1961 vyhlašuje John F. Kennedy program Apollo. Ale už let Mercury byl rizikem a nikdo netuší, zda americká věda a technologie jsou schopné cíle dosáhnout. Během dvou let se nakonec přesto uskuteční čtyři (hypotetické) pilotované orbitální lety.
V roce 1963 je uzavřena Dohoda o zřízení „červené linky“, je známá jako „Memorandum o porozumění mezi Spojenými státy americkými a Svazem sovětských socialistických republik“
Kennedy plánuje v roce 1963 projev související s programem Apollo. V listopadu 1963 je však zavražděn a obsah projevu se již nedozvíme. Můžeme spekulovat, zda nemělo dojít k přehodnocení cíle na dosažení Měsíce do konce 60. let. Za dva roky program příliš nepokročil, ačkoliv 20. 2. 1962 NASA ohlásila první orbitální let Johna Glenna v rámci projektu Mercury.
Možnost dosažení orbity kabinami projektu Mercury a Gemini a už vůbec jejich návrat v celku vzbuzuje nejen velké pochybnosti, ale nevěřícný úžas, jak vyplyne z dalšího komentáře.
Po Kennedym ihned nastupuje Lyndon Johnson do funkce prezidenta a rozehrává se sada politických špinavostí: jako Tonkinský incident.
V říjnu 1964 po vnitrostranickém puči odstupuje Nikita Chruščov a nastupuje Leonid Brežněv. V mezinárodní politice uplatňuje politiku tzv. détente – uvolňování napětí mezi SSSR a USA.
Kontakty sovětských činitelů s americkými i ty oficiální samozřejmě probíhaly už dávno předtím.
Chruščov (i Brežněv) byl velkými obdivovateli amerického spotřební průmyslu CocaColou počínaje, automobily pokračujíce a vrtulníky konče.
V oblastech tohoto průmyslu se uskutečnila řada návštěv Sovětů v USA a bylo docela paradoxně zjištěno, že jak hlavní konstruktér vrtulníků tak hlavní inženýr a aerodynamický vývojář rotorů jsou ruského původu.
Sovětský těžký průmysl a kosmický program sice získal obrovský náskok před zbytkem světa, ale slabinou byl právě rozvoj spotřebního průmyslu i zásobování obyvatel základními potravinami. Dále na území sovětů ležely nevyužité obrovské zdroje nerostných surovin.
Hlavní mocnosti studené války vnímaly své slabiny a uzavřené Memorandum o porozumění nastolilo docela široké meze možné spolupráce i v rámci soupeření. Ze sovětské strany panovala evidentně politická naivita o gentlemanském dodržování na nejvyšší úrovni uzavřených dohod o rozdělení globálních sfér působnosti každého z bloků.
Co za to dostali Sověti
Sovětská strana nabídla americké straně získání stejné prestiže v kosmickém programu a obratem získala od Spojených států nemalé plnění na oplátku.
Politické Memorandum o porozumění o rozdělení světa v prvé řadě.
Dále transfer technologií osobních automobilů a vybudování na nich založených automobilek KAMAZ a VAZ s účastí 700 západních firem, investice do pěti chemických kombinátů, splácených poté západu jejich vlastní produkcí.
V 70. letech kontrakt na americké obilí za poloviční cenu než tržní. A možnost položit za evropské a americké investice do západní Evropy plynovody a ropovody ze svých bohatých ložisek.
Jak vidíme, všechna dlouhodobá plnění právě definitivně vypršela a ruská strana má nyní volné ruce.
Americká strana už se příležitosti nevzdala a vydolovala z ní co šlo a když to reálně nešlo, opravdu barnumsky vyhnala vše až do finální absurdity. A pak vše naráz uzavřela a žije z tohoto geopolitického „vítězství“ dalších téměř 60 let.
Dnes vidíme, že až dosud to vše pro stranu USA bylo extrémně výhodné. Druhé straně to přineslo zlomenou hrdost sovětského lidu s fatálním dopadem a silným ovlivněním světové historie na půlstoletí.
Mercury a Gemini – inscenované programy na pozadí projekčního plátna
V březnu 1965 pilotovaná Gemini 3 uskutečňuje údajné tři orbitální oběhy planety.
První kosmické lodi NASA jsou výtvarně a nakonec i materiálově disneyovsky stylizované á la hrnce, šrouby, nýty, matice. Utěsnit takové kabiny proti unikání vzduchu při atmosférickém tlaku je technicky neřešitelné a tak je rozhodnuto snížit tlak na třetinu až pětinu a použít čistý kyslík. Pole pro disneyovské gagy je dokonale připravené.
Zaprvé. Gemini má záchranný systém pro astronauty ve formě katapultovacích sedadel. Spuštění jejich raketových motorů v atmosféře čistého kyslíku i při třetinovém tlaku nepochybně způsobí spektakulární efekt. Konstruktéři to asi tak nějak tuší a tak nikdy plnou funkčnost procesu neověří.
Gemini je zvětšenou verzí Mercury – pro dva astronauty. Stísněná kabina je pro dýchání naplněna čistým kyslíkem při třetinovém atmosférickém tlaku.
Nosič Titan-2 (zde již s Geminy na vrcholu) má užitečnou nosnost zátěže 3600 – 3700 kg. Hmotnost lodi Geminy se pohybuje mezi 3800 – 3850 kg. Plus dva astronauté s cca. 200 kg. Plus minimální zásoby potravin,. Celkem cca. 4000 kg.
Kdopak vynesl na orbitu (hypoteticky) zátěž navíc? To je tajemství NASA (asi někdo od Disneyho).
Gemini-1 je bezpilotně vyslána na orbitu a po třech dnech kroužení je demontována sestupem a shoří. Důvodem jsou čtyři velké otvory před startem záměrně vyvrtané v tepelném štítu. Evidentně správnou funkci štítu a padákového systému při návratu z orbity není třeba ověřovat! Nerozumíte snad disneyovským gagům?!
Na obrázku je Gemini-2 po přistání na vodě po absolvování bezpilotního pouze suborbitálního letu. Funkce tepelného štítů a padáků je v tomto režimu ověřena. Takhle to testování bylo bezpečnější a nevystrašilo kosmonauty, kdyby něco v orbitálním letu nefungovalo!
Zadruhé. Každá normální kosmická loď, ponorka nebo prostory s rozdílným tlakem se otevírají směrem do prostoru s vyšším tlakem. Tlak tak přitlačuje víko k obrubě s těsněním. Obrácený směr však slibuje dobré disneyovské gagy, každý si umí jistě představit. Tlaková víka mají obvykle kruhový tvar, zajišťující rovnoměrné rozložení tlaku po celém jejich obvodu. Obrovský rozměr poklopu Gemini a jeho složitý tvar by byl konstruktérským peklem. Kabiny nemají přechodový průvlak a tak při otevření na orbitě (hypotetickém) vše vylétne do vesmíru včetně kyslíkové atmosféry. Přístrojům a elektronice až hodinové vakuum jistě nevadí, ani 120 až 150 stupňové přehřátí při přímém osvitu slunečními paprsky.
Víka od kabiny připomínají dveře od chladničky. A hele, červené silikonové těsnění je tu taky! Je v těsné vzdálenosti od tepelného štítu na zadním konci lodi, žhavícího se při vstupu do hustých vrstev atmosféry na 1300 – 1500 st. C a tepelný ochranný plášť kabiny se ohřeje na 700 st. C. Teplota hoření silikonu je 400 st. C. Budou následovat (hypoteticky) disneyovské gagy?!
No néé! Poklop kabiny je k tělu lodi připevněn dvěma klavírovými panty (určitě byly alespoň pozinkované)! Tak tohle je předčasné disneyovské finále!
Tepelný ochranný plášť kabiny je z tenkého žebrovaného kovového plechu (údajně z berylia) a s malým odstupem je připevněn ke stěně kabiny řadou jakýchsi nýtů. Protože Gemini nemá při startu žádný obal, je tato kompozice i kabina lodi s tupým vrcholovým kónusem vystavena silnému aerodynamickému namáhání a vibracím. Může to mít následky?
Stav upevnění tepelného štítu, po startu a návratu? Chybí nebo je utržených množství nýtů. Co za disneyovský gag nastane po návratu z orbity do atmosféry? Tak právě tohle se asi pro jistotu, před hypotetickým letem na orbitu a navíc s posádkou dvou astronautů, neodzkoušelo. A přesto se nakonec následné návraty z údajné orbity podařily bez jediného problému. Asi NASA najala šikovný tým autorů píšících disneyovské příběhy s dobrým koncem.
Přistáli jsme (tvrdí dodnes NASA) na Měsíci?
Provedeme na chvíli velký skok v čase do doby po první uskutečněné lidské expedici na Lunu. A těšíme se na projevy bezprostředního nadšení kosmonautů, na jejich tryskající radost z úspěšného a šťastného návratu na Zemi. Na vřele vyjádřenou neskonalou vděčnost všem, kdo nějak přispěli k naplnění snu lidstva! A ….?
A následovala nejvystresovanější a nejúzkostnější tisková konference všech dob. Uspořádaná po údajně největším úspěchu lidstva v jeho historii. Podle psychologa možná jen pochopitelná tréma a nejistota při vystoupení před světovou veřejností.
Portál GP to vnímá takto:
Tehdy se lidé ještě styděli bezostyšně lhát a měli z toho velké obavy, strach z podřeknutí a časem z neodvratného odhalení.
Fotograf po dvacetileté praxi s focením přístroji značky Hasselblad říká: Tyto fotografické kompozice absolutně nemohly být vytvořeny kosmonauty fotoaparátem Hasselblad na povrchu Měsíce!
Doplnění GP:
Všechny fotoaparáty ve všech misí Apollo byly zanechány na místě, údajně z důvodu úspory hmotnosti (cca. 1 kg/1 ks) na rozdíl od dvou skafandrů o váze 30 kg každý. Co by za to firma H. dala, kdyby mohla prozkoumat své přístroje po pobytu v takovém extrémním prostředí! 😉
NASA ty nejdůležitější originální záznamy z údajného přistání na Měsíci ztratila a současně všechno zapomněla. Takže neumí obnovit žádnou z potřebných technologií.
Originální filmový záznam z prvních kroků na Měsíci nikdo nikdy neviděl. Vše co máme je pouze televizní záznam obrazu promítnutého na stěnu v prostorách NASA!
Nic víc nebylo sdělovacím prostředkům ani nikomu jinému tehdy ani později poskytnuto. Ještě tak aby někdo zkoumal pravost.
Jakou skutečnou barvu má povrch Měsíce?
Hnědou v odstínech a ještě hnědší zblízka. Definitivně veřejně potvrzeno fascinovanými astronauty NASA expedice Artemis II!
Barva povrchu Měsíce je přímým důkazem o (ne)reálnosti programu Apollo.. Důkazem rozporující realitu a fiktivní zobrazení odstínů šedé na videích a fotografiích Apollo. Z jakých důvodů toto nastalo uvedeme o chvíli později …. .
Filmová produkce s dobýváním NASA kosmu se zřejmě rozjela s nástupem Lyndona Johnsona do prezidentské funkce. Nejdříve orbitální lety Mercury a Geminy s výstupem astronauta do kosmu (vypadající velmi nevěrohodně) a poté vzhůru na Měsíc!
Avšak jak bude barevně vypadat jeho povrch po přistání?
Regolit byl již znám ze vzorků sond. Jeho křemičitanový základ určuje určité odrazové vlastnosti pro sluneční světlo – avšak právě v neutrálním barevném spektru odraženého světla je skryta past. Po průchodu odraženého světla zemskou atmosférou se však můžeme kochat různým zabarvením měsíčního povrchu. Abychom vyloučili vliv atmosféry a přiblížili se pravé barvě, musíme se podívat ze zemské orbity. Nebo pořídit barevnou fotografii z orbitální družice. A zdálo se, že šedě stříbrná barva je tou pravou.
Sovětští astronomové uveřejnili již v roce 1954 formou odstavce v encyklopedii své zjištění o pokryvu Měsíce temnou hmotou hnědého odstínu.
Pokud chceme však mít úplnou jistotu, je nejlépe ověřit barvu přímo na měsíčním povrchu, však se tam už tehdy proháněly samohybné sondy.
NASA musela začít natáčet s předstihem několika roků před oficiální premiérou a v tu chvíli byl televizní přenos z Měsíce možný pouze černobílý. Byla to doba prvních barevných televizních kamer velkých rozměrů o hmotnosti desítek až stovek kilogramů. Digitální fotografie ještě neexistovala.
Jedinou zbývající možností bylo dopravit k měsíčnímu povrchu barevný fotoaparát a pak s naexponovaným filmem se vrátit zpět na Zemi. Právě toto sovětská Zond 7 provedla v srpnu 1969. Sovětská kosmonautika již dokázala zajistit přežití sondy po vnoření do atmosféry z 2. kosmické rychlosti při návratu na Zemi. To bylo mimo možnosti NASA. Až v roce 1980 uveřejněné fotografie zobrazují hnědě zabarvený povrch Měsíce. Tento poznatek podléhal určitou dobu přísnému utajení, tak jak bylo v sovětském kosmickém programu zvykem. A NASA s ním v té rozhodující době nebyla seznámena.
NASA v letech 1966-67 v rámci programu sond Surveyor s měkkým přistáním na povrchu Měsíce byla odkázána na černobílý TV přenos. Barvu se proto pokusila zreprodukovat pomocí rotování 1 čirého a tří barevných filtrů v objektivu TV kamery, digitalizací a odvysíláním těchto čtyř obrazů. S jejich následným překryvným složením do jedné barevné vrstvy.
Filtr modrý a zelený byly v pořádku, ale žlutooranžový namísto červeného způsobil ztrátu sytosti barev. NASA tím byla dovedena k nesprávnému přesvědčení o šedě-popelavé barvě měsíční půdy.
Ve chvíli kdy NASA zjistila pravé barvy – v odstínech hnědé – od okrové po temnou čokoládovou (o místy zelených a modrých tónech už vůbec nemluvě), bylo již pozdě začít filmovat přistání na Měsíci znovu.
Z toho důvodu NASA dodnes usilovně drží linii, u nových fotografií sjednocuje vizuální podání povrchu Měsíce do barevně neutrálních šedavých tónů nebo naopak u některých starých snímků je zpětně tónuje do hnědé.
SSSR – Zond 7, srpen 1969.
Apollo 15 Lunar Module Falcon 1971.
Na všech místech přistání Apollo je povrch šedě popelavý a přitom současně vlajka USA (a pozlacená fólie) má vždy a všude plné a správné barvy.
Čína – rover 2019.
Moon samples brought back by China’s Chang’e-5 lunar probe in December 2020.
Převažují barevné odstíny žluté a hnědé.
Čínský vědec nepřímo naznačil, že měsíční vzorky získané Čínou se zcela liší od vzorků z programu Apollo. Chytře tak zpochybnil, zda NASA vůbec na Měsíci byla, protože její vzorky neodrážejí skutečnost.
Astronaut Charles „Pete“ Conrad Jr., velitel mise Apollo 12 „zkoumá“ měsíční horniny přivezené zpět na Zemi v listopadu 1969.
Úroveň „vědeckosti“ a manipulace se vzorky, v tu chvíli s jejich neodvratně obousměrnou kontaminací, nastoluje brutálně syrový obraz o skutečné podstatě „projektu Apollo“.
Je potřeba zdůraznit, že všech 382 kg vzorků NASA mělo barvu viditelně a výhradně popelavě-šedou.
K neuvěřitelnému příběhu na stolním ubrusu rozložených a zřejmě vedle ležícím kladivem roztloukaných měsíčních vzorků se ještě později vrátíme.
Jak snadné je spojovat kosmické moduly na orbitě?
Záleží jak kdy, jak kde a jak pro koho. Všechny „jak“ byly neuvěřitelně jednoduché před 60ti lety pro astronauty NASA kolem Měsíce. A neobjevila se jediná chyba, 6x za sebou.
Portál GP převzal komentář jednoho z diskutujících pod tématickým videem s předpokladem věcné správnosti:
„NASA disponovala technologií, která při ručním řízení umožňovala vzlétnout z Měsíce a spojit se s orbitální lodí za pouhých 1,5 – 2 oblety a 3 hodiny, při ručním dokování, bez pomoci sledovacích stanic na Měsíci (na Zemi má USA více než 20 takových stanic), bez ohledu na gravitační anomálie Měsíce (mascony – pozn. GP). V NASA píšou, že astronauti při tom používali navigační přístroje z dob plachetní flotily a vizuální orientaci podle hvězd (zdravíme první lunární chodce, kteří hvězdy neviděli).
V naší době (2000 – 2017) přiblížení se a dokování k ISS představuje:
Raketoplány (Mir, ISS) — 1 – 3 dny,
ATV (ESA) — 5 – 10 dní,
Cygnus CRS — 2,5 dne,
SpaceX CRS — 2 dny,
Kounotori (Japonsko) — 4 – 7 dní,
Sojuz 70.–90. léta — 2 dny,
Tianzhou (Tiangong-2, Čína) — 2 dny.
Doba 1 dne obnáší přibližně 15 – 16 obletů po nízké oběžné dráze Země.
Po modernizaci podle současného zkráceného schématu:
„digitální“ Sojuz – 6 hodin (4 oblety)
Nepodařil se pokus (2018) o start podle ultrakrátkého schématu
Progress – 3 hodiny (2 oblety)
bylo použito staré dvoudenní schéma.
Spojení s ISS, kromě Sojuzu / Progresu, probíhá pomocí manipulátoru Kanadská ruka, ovládaného z ISS, což je mnohem jednodušší než spojení pomocí motorů lodi a nevyžaduje dodatečné palivo pro manévry.
Ale na Apollu žádné „Kanadské ruce“ (manipulátor na raketoplánu) nebyly. Pouze ruce astronautů a nohy – jednu z nich jsme viděli v minulém videu.
Dotyčná technologie dokování při orientaci podle hvězd na oběžné dráze Měsíce byla tedy opět ztracena )))). „
Pro zajímavost, sovětský program měl velmi podobné schéma jako NASA, s rozdílem přesunu kosmonautů nikoliv mezi spojenými moduly, ale přeplutím ve skafandru otevřeného vesmíru z jednoho modulu do druhého.
„JAK SE „APOLLONY“ SETKALY U MĚSÍCE: ARCHIV NASA
Alexander Sergejev, vědecký novinář a překladatel, si položil zajímavou otázku: jakým způsobem se lodím programu „Apollo“ podařilo po startu z Měsíce navzájem najít na měsíční oběžné dráze a provést spojení?
„Měsíc je přece koule o průměru 3,5 tisíce kilometrů, zatímco moduly jsou velké jako auto. Ze Země nejsou vidět. Jediná věc, v čem může pomoci, je určení radiální rychlosti pomocí Dopplerova jevu a trochu výpočty trajektorie (ale nezapomeňte na 2,5 sekundové zpoždění rádiové komunikace). Astronauti v lunárním modulu mají z přístrojů pouze sextant. Na velitelském modulu je malý dalekohled a radar, ale ten je během přibližování pasivní. Celkově navigační vybavení jen o málo převyšuje to, čím disponovali námořníci v 19. století. A s jeho pomocí je třeba dostat se jedním autem k druhému ze vzdálenosti stovek, ne-li tisíců kilometrů. Na první pokus, v ručním režimu, pouze s vizuální orientací.“
Materiálů o měsíčním dokování je na internetu velmi málo, část dokumentů a pokynů se vůbec ztratila. V ruštině se nedá najít vůbec nic. Alexander však přesto objevil skvělé video, které natočila NASA ještě před lety „Apollonů“. V komentářích k jeho příspěvku jeden z diváků, Alexander Tropin, navrhl, aby se tento klip přeložil. Což jsme také udělali.“
V diskuzi pod videem je mnoho zajímavých otázek, které video nevysvětluje. Některým se budeme o chvíli později věnovat.
„Americkým divákům však v té době pořádně zamotali hlavu! Zkušenosti ze skutečných sovětských spojení se stanicemi na oběžné dráze Země ukázaly, že vizuální pozorování z okénka nestačí! Je třeba znát polohu obou aparátů s přesností na centimetry, například zamířením hledáčků na Slunce a vybranou hvězdu, a navíc musí každý aparát zastavit svou rotaci ve třech rovinách. Informace z videa o tom, že se přes lupu nesmí dívat na Slunce, je prostě jedinečná!
První fáze spojení začíná startem a provádí se balistické výpočty (když je poloha kosmodromu přesně známa). Ve druhé fázi se ve vzdálenosti 400 metrů vyrovnává vzájemný rozdíl rychlostí a začíná oblet a visení naproti spojovacímu uzlu – dále následuje pokus o spojení po přímce. Po dvou neúspěšných pokusech dochází k návratu na místo startu (v našem případě zřejmě zpět na Měsíc!). To vše pod kontrolou a s pomocí ze Země. Ale i tak byla v té době každá druhá spojovací operace neúspěšná.
Místo kreslení nějakých hloupých koleček kolem Měsíce by bylo lepší, kdyby konečně nakreslili spojovací uzly na obou aparátech!“
Pokračování bude.
Publikováno 4. 7. 2025, upraveno 18. 5. 2026.