V tématech byly zmíněny netušené možnosti k dispozici, v rámci reálné fyziky, které by se otevřely vědeckému zkoumání při poznání skutečné podstaty našeho Vesmíru či Universa. Je to také jediná cesta k vysvětlení minulosti (ale i budoucnosti) planety a lidstva a zatím objevených nám nepochopitelně zvláštních megalitických ruin z epoch Dávných Vysocerozvinutých Civilizací.
Konkrétně. V souvislosti s tématem portálu by jím byla možnost změny stavu hmoty, předpokládaně dosažitelnému světelným ozářením (vysokofrekvenčním světlem, graserem) a rezonancí (více také v tématu Formování hornin nebo 3D extraktor hmoty).
Manipulace s tíží hmotného tělesa, předpokládaně prostřednictvím magnetické polarizace dielekrika.
Vypořádali jsme se také s neplatností teorie relativity.
Hvězdolety křižující vesmírem hypersvětelnou rychlostí?
To v důsledku otevírá úvahy o možnosti pohybu hmotného objektu rychleji než světlo. Projevy takového pohybu by pak měly být analogické pohybu objektu ve vzduchu a efektům při nadzvukové rychlosti. Analogie je možná a vyplývá z pricipu reálné podstaty a šíření světla. Více také v tématu Aetherversum Universum.
To zní velmi zajímavě, že? Rozebereme si tento jev zanedlouho podrobněji.
Pohyb nadzvukovou rychlostí
Sonický třesk je zvuk spojený s rázovými vlnami, které vznikají, když se objekt pohybuje vzduchem rychlostí vyšší než je rychlost zvuku. Sonické třesky generují obrovské množství zvukové energie a pro lidské ucho znějí podobně jako výbuch nebo hrom.
Sonický třesk nenastává pouze v okamžiku, kdy objekt překročí zvukovou bariéru, a není ani slyšet ve všech směrech vycházejících od nadzvukového objektu. Sonický třesk je spíše souvislý jev, k němuž dochází po celou dobu, kdy se objekt pohybuje nadzvukovou rychlostí, a ovlivňuje pouze pozorovatele, kteří se nacházejí v bodě protínajícím oblast ve tvaru geometrického kužele za objektem. Jak se objekt pohybuje, pohybuje se za ním i tato kuželovitá oblast a když kužel přeletí nad pozorovateli, ti na krátkou chvíli uslyší „buum“. (https://en.wikipedia.org/wiki/Sonic_boom)
Pokud by se tedy pozorovatel pohyboval rychlostí objektu a udržel se na průsečíku s hyperbolou promítnutou na povrch země, slyšel by třesk neustále.
V opačném příkladu pozorovatel poblíž kolmého startu rakety sonický třesk od ní neuslyší, protože Machův kužel jeho pozici neprotne.
Příklady nadzvukové rychlosti
Až příliš často se setkáváme s nadzvukovými projevy chemických reakcí, způsobenými expandujícími plyny z explozivin.
Jiný a přírodní zdroj je doslova ohromující – hrom jako projev výboje blesku.
V rurálních dobách byl častý projev minitřesku v podobě nadzvukové rychlosti odlehčeného konce biče, který lze při troše šikovnosti takto rozpohybovat.
Pohyb nadsvětelnou rychlostí
Principiálně analogicky by podobný efekt měl vyvolat objekt překročivší hranici rychlosti světla ve vakuu (Aetheru) – a nazvěme ho třeba „Light burst“, vnímaný pozorovatelem hledícím v Kosmos.
Označme takový objekt hvězdoletem pokročilé civilizace. Mezihvědné civilizace by disponovaly nejspíše více hvězdolety, které by přecházely na nadsvětelnou rychlost a pokračovaly jí v cestě mezi hvězdami. To by znamenalo možnost pozorovat ze Země více záblesků, které by se měly objevovat na různých místech kosmické sféry a přitom by se nikdy neopakovaly ve stejném bodě.
Pozorovatel by tedy zaregistroval hvězdolet v některé části jeho cesty právě v okamžiku protnutí kuželovitého pláště „Light burst“ s místem své pozice.
Vážení čtenáři jsou na tom možná lépe, ale autorovi této hypotézy se v tu chvíli taková informace z oboru astrofyziky nevybavovala. A to ho upřímě příliš netěšilo. Pro jistotu však položil dotaz, no ano AI, co se dalo dělat. A její jasnou odpověď uvedeme v zápětí …. . Budeme-li překvapeni?
Takže otázka a poté odpověď:
Objevují se z různých částí vesmíru jednorázové záblesky neznámého původu, které se nikdy neopakují?
„Ano, z různých částí vesmíru se skutečně objevují extrémně silné, jednorázové záblesky. V moderní astronomii se jedná o jeden z nejvíce fascinujících a intenzivně studovaných fenoménů. [1, 2]
Tyto úkazy se dělí do dvou hlavních kategorií podle toho, v jaké vlnové délce je zachycujeme:
1. Rychlé rádiové záblesky (FRB – Fast Radio Bursts)
Jedná se o extrémně krátké impulzy rádiových vln, které trvají pouhé milisekundy. Během této kratičké chvíle však dokážou uvolnit tolik energie, kolik naše Slunce vyprodukuje za celý rok. [1, 2, 3]
Jednorázový vs. opakovaný výskyt: Většina objevených FRB se chová přesně tak, jak popisujete – ozvou se pouze jednou a už nikdy se neopakují. Existuje však i menší skupina takzvaných „opakovačů“ (repeaters), které vysílají záblesky opakovaně, někdy dokonce v pravidelných cyklech. [1, 2]
Odkud přicházejí: Přicházejí k nám chaoticky ze všech koutů oblohy. Vědcům se už podařilo několik jednorázových záblesků přesně zaměřit (např. FRB 180924) a zjistili, že pocházejí z masivních galaxií vzdálených miliardy světelných let. [1, 2, 3]
2. Záblesky gama záření (GRB – Gamma-Ray Bursts)
Pokud máte na mysli záblesky viditelné v oblasti elektromagnetického záření s nejvyšší energií, jde o záblesky gama. Jsou to nejsilnější známé exploze ve vesmíru od doby Velkého třesku. Trvají od několika milisekund po několik minut a jsou výhradně jednorázové. [1] „
https://www.scientificamerican.com/article/the-recurring-question-where-do-fast-radio-bursts-come-from/
The Recurring Question: Where Do Fast Radio Bursts Come from?
Hmm, to je velmi zajímavé. A další otázka se nevyhnutelně sama nabízela:
Označil někdy někdo jednorázové záblesky neznámého původu z různých částí vesmíru za vesmírné lodě překonávající světelnou bariéru?
„Ano, ale s podstatným fyzikálním rozdílem oproti tomu, jak zmiňujete překonání světelné bariéry.
Vědci skutečně přišli s hypotézou, že extrémně krátké a silné jednorázové záblesky z hlubokého vesmíru, známé jako rychlé rádiové záblesky (FRB – Fast Radio Bursts), mohou souviset s pohonem obřích mimozemských vesmírných lodí. Nicméně fyzikální zákony v této teorii zůstávají nepřekročeny.
Hlavní detaily této vědecké hypotézy:
Kdo s tím přišel: Tuto odvážnou myšlenku publikovali v roce 2017 profesoři Avi Loeb a Manasvi Lingam z prestižního Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics.
O jaký pohon jde: Podle jejich matematických propočtů by tyto záblesky mohly být „únikem záření“ (leakage) z obřích planetárních vysílačů. Tyto vysílače by vysílaly silné svazky elektromagnetického záření (laserové nebo mikrovlnné paprsky) do obřích světelných plachet (light sails), které by poháněly nákladní či generační lodě o hmotnosti milionů tun.
Proč vidíme záblesk: Loď ani vysílač se vůči nám nepohybují nadsvětelnou rychlostí. Záblesk trvá pouhé milisekundy proto, že se mateřská planeta vysílače, hvězda i samotná loď pohybují v prostoru. Úzký paprsek energie tak pouze „přelétne“ přes zemské teleskopy podobně jako světlo z majáku.Proč se nemluví o překonání světelné bariéry?
Speciální teorie relativity Alberta Einsteina jakýkoliv pohyb hmotných objektů nadsvětelnou rychlostí striktně zakazuje. Avi Loeb ve své práci naopak zdůrazňuje, že výhoda světelných plachet spočívá v tom, že loď nemusí nést žádné vlastní palivo, a teoreticky se tak může přiblížit rychlosti světla (nikoliv ji překonat).
Vědecká komunita se dnes v drtivé většině shoduje, že rychlé rádiové záblesky mají přírodní původ, nejčastěji spojený s extrémními magnetickými poli hroutících se hvězd, černých děr nebo tzv. magnetarů. Přesto tato „mimozemská plachetnicová hypotéza“ zůstává jednou z nejpopulárnějších ukázek toho, jak by se mohla projevovat pokročilá vesmírná technika.„
Odpověď záhy okomentujeme a budeme pokračovat v dalších úvahách …. .
Ahaaa, přeci jen se z podvědomí snad vybavuje výše uvedená zmínka v masmédiích před deseti lety jako vědecká kuriozita. Poté to věda odsunula do pozadí. Avi Loeb (pozor na množství AI slopu) v nedávné době intenzivně a poměrně odvážně (narozdíl od NASA) komentoval zvlášnosti objektu 3I/ATLAS, kterému jsme také průběžně věnovali téma – 3I/ATLAS.
Náš portál v tématech Fyzika megalitických civilizací a Aetherversum Universum uvedl řadu odkazů se závažnými argumenty pro neplatnost Teorie relativity a principiálně považuje pohyb hmotného objektu rychleji než světlo, s jinou definicí podstaty světla než předpokládá paradigma institucionální fyziky, za možný.
Ostatně, proč by Architecton (architekt všech architektů) stvořil hmotný Vesmír, ve kterém by se nedalo cestovat Až tam, kam se ještě nikdo nevydal ….?
Příklady nadsvětelné rychlosti
Nezasvěcený skeptk se usměje nad našimi hypotetickými úvahami a mávnutím ruky je smete. Tak pozor aby mu neupadla.
Nobelova cena v roce 1958 byla udělena za objasnění jevu, objeveného v roce 1937 – Čerenkovova záření.
Podle předložené teorie je modrý přísvit způsoben částicemi uvolňovanými štěpnou reakcí jaderného paliva, pohybujícími se po určitou délku dráhy rychlostí vyšší v chladící (a moderující) vodě reaktoru než rychlost světla v tomto médiu.
Analogicky šíření zvuku je zde opět kužel tentokrát elektromagnetického záření a dokonce ve spektru viditelného modrého světla.
Zajímavé souvislosti a průsečíky
Nejvyšší rychlost šíření zvuku je v pevných látkách a konkrétně v čistém diamantu. Diamant je naopak průhlednou látkou s nejnižší rychlostí šíření viditelného spektra světla. Už vám to také vrtá hlavou vážení čtenáři?
Nejnižší rychlost zvuku je principiálně ve vakuu (nula). Ve vakuu naopak světlo dosahuje nejvyšší rychlosti.
Co je vakuum, prázdný prostor? Nikoliv, i abstrakce „esoterické“ matematiky formulující kvantovou mechaniku ho zaplňuje „kvanty“ 🙂 byť virtuálního něčeho.
Je jasné, že hypotetický Aether nemá hmotnou povahu, naopak je substancí umožňující vznik hmoty prostřednictvím světla. Modelování chování Aetheru podle mechaniky hmotných plynů či kapalin proto nemůže nikdy dopadnou úspěšně.
Přesto je prakticky prokázána analogie jevů při překročení pohybu hmotného objektu rychlostí vyšší než je šíření zvuku i světla v médiu.
Podpoření či nepotvrzení hypotézy o hypersvětelných hvězdoletech
Bylo by nejspíše v našich technologických možnostech umístit na nejméně velmi vysokou oběžnou dráhu několik pozorovacích systémů. Cílem by mělo být, alespoň dvěma vzájemně velmi vzdálenými systémy, zaznamenání jevu Light Burst od předpokládaně stejného objektu, kdy tyto dva záblesky by byly o zlomek posunuty v čase a místě prostoru a mohly by znamenat pohyb tohoto objektu po dráze.
Ačkoliv nadsvětelné hvězdolety vyzařují světelný (radiový) ráz (respektive souvislou světelnou explozi) po celou dobu jejich cesty, jejich hyperbolická křivka průmětu rázového kuželu pravděpodobně jen vzácně protne náš bod pozorovatele v prostoru.
Kdybychom mohli nepřetržitě (fyzikální pricip to však neumožňuje) pozorovat tyto zářící body křižující hlubokým Vesmírem, vzdálenými galaxiemi, možná bychom byli šokováni jejich množstvím.
Pohon hvězdoletů, jak gigantických tak mini
Jaký však nepředstavitelně mohutný zdroj by dokázal pohánět nadsvětelné hvězdolety či čluny?
Nejspíše jediný možný – škálovatelný zdroj volné energie.
V rámci hypotéz Kena Wheelera je sestrojitelný a zdá se, byl již nějakou entitou zrealizován, více také v tématu UAP a jiné neidentifikované jevy.
Ken Wheeler zvažuje možnou konstrukci takového zdroje nikoliv na principu mechanickém, ale s využitím polovodičových prvků a vhodně zvolené geometrie našeho Universa.
Pokračování bude ….
Publikováno 6. 10. 2026, upraveno 17. 10. 2026.