Aetherversum Universum

Sluší se začít úvodem do problematiky historií představ o magnetismu, elektřině, energetických vírech, světlu.
„Kámen je uvězněné světlo
Je kámen uvězněné světlo?
Už 2 600 let si klademe otázku: z čeho se vlastně skládá hmota? Pokaždé, když jsme se podrobněji podívali na atomy, jádra a kvarky, nenašli jsme nic menšího, ale energii, která se uzavírá do smyčky. Toto video mapuje historii tohoto objevu prostřednictvím analogií, které fyzikové skutečně používali, od magických kamenů přes neviditelné tekutiny až po vírové atomy. Zjistíme, že v každém měřítku se stále objevuje jeden tvar (soliton ve tvaru toroidu). Sleduji vývoj kvantové teorie pole počínaje elektřinou a magnetismem.“

S tímto předloženým paradigmatem badatelé Aetherversa z části nesouhlasí kromě jiného v pojetí elektronu jako samostatné částice, ale vidí ho pouze jako jednotku dielektrické indukce.

Na námitku, že existence éteru byla vyvrácena, je odpovědí otázka, které z tisíců různých teorií o éteru se toto vyvrácení týká.

Základní geometrii magnetismu Aetherversa tvoří toroid (prstencový vír) a hyperbola.

„FERROCELL: Používali jsme to ŠPATNĚ | Magnetické orbitály“

The Quantum Arena
„FerroCell se již řadu let používá k vizualizaci magnetických polí vytvářených permanentními magnety. Co se však stane, když se jeho vzory analyzují pomocí stejné pozorovací geometrie, jaká se používá při měřeních Hallovým senzorem?
V tomto experimentu Marsio Salcuni používá upravený FerroCell s nasměrovaným osvětlením, aby izoloval specifické projekce magnetického pole, které jsou obvykle skryty v konvenčních vícesměrných uspořádáních.
Výsledné struktury vykazují pozoruhodné podobnosti s mapováním Hallových senzorů a s rámcem magnetických orbitálů, čímž odhalují geometrické vzory v souladu s topologií dipólového magnetického pole a řešeními sférických harmonických nalezenými v Maxwellových rovnicích.
Díky řízení směru osvětlení a úhlu pozorování začíná FerroCell odhalovat skryté magnetické struktury, které jsou obvykle maskovány superpozicí více světelných zdrojů.
Mohly by tyto vzory představovat více než jen jednoduché optické jevy? Toto video zkoumá nový způsob pozorování magnetických polí a přímé srovnání pozorování pomocí FerroCellu s přístrojovými měřeními magnetického pole.“

Aetherversum podle Kena Wheelera

Odhalení SKRYTÉ síly magnetismu! Wheelerův princip
Moderátoři představují novou teorii magnetismu Kena Wheelera a tvrdí, že se v zásadě jedná o prostorový projev dielektricity, o protiprostorovou sílu, že magnety jsou ve své podstatě dielektrické objekty, že magnetismus je prostorovým výbojem dielektricity a že všechna pole jsou jevy založené na éteru, které nejsou zprostředkovány částicemi. Wheeler k vizuálnímu podložení svých tvrzení využívá ukázky s ferrofluidem a vynález zvaný „ferrocell“, přičemž svůj model porovnává s konvenčním chápáním magnetických polí a „pólů“. Jeho text zkoumá vztah mezi dielektricitou a magnetismem v různých jevech, včetně světla, chování ferrofluidu a krystalických útvarů prvků, jako je bismut. Významná část je věnována vysvětlení dielektrické setrvačné roviny, což je pojem ústřední pro autorovu teorii. Na závěr se text zabývá důsledky této teorie pro širší chápání fyziky a energie. Důležitou součástí diskuse jsou zmínky o ferrocelulce Tima Vanderelliho jako nástroji pro vizualizaci těchto polí.

Konjugovaný pár celého vesmíru je dielektrikum a magnetismus.
Prostor je stínem éteru, důsledkem divergentního magnetického pole.
Magnetismus je dielektrické pole. Sdruženou geometrií je hyperboloid (přesýpací hodiny) dielektrika a toroid magnetismu.

Dielektrikum

Primární polovina konjugovaných modalit polí zahrnuje dielektrické a magnetické pole. Setrvačnostní (kapacita, energie) nebo
dielektrická torzní a nakonec kruhová magnetická. Dielektrikum je kapacitní potenciál protiprostoru. Dielektrická ztráta je definována jako magnetismus; rostoucí potenciál směřující k protiprostoru a do něj je tedy definován jako nárůst dielektrické indukčnosti nebo náboje. Čím menší je prostor, tím vyšší je dielektrikum, respektive kapacita. Prostor je atributem magnetismu, který je sám o sobě absencí nebo vybitím dielektrika. Protiprostor je médium dielektrika, které představuje přítomnost éteru pod torzí, nebo jak je míněno, dielektrický náboj.

Dielektrikum je éter podléhající torzi, magnetismus je éter podléhající polarizaci, což je v konečném důsledku skutečná holografie pole a to, co dává hmotnost a velikost všem věcem.
Dielektrikum a magnetismus jsou dimenzionality a konjugovaný pár celkového vyjádření polí, versory nebo metrické prostředníky konjugovaných polí; jimiž jsou čas a prostor, respektive měřítko, zpoždění, torze a objem.
Takzvané skalární vlny (které ironicky neobsahují žádné vlnové jevy) a Teslův „smrtící paprsek“ jsou všechny vysokonapěťové dielektrické jevy. Místo cyklů za jednotku času se takové energetické paprsky měří v napětí za sekundu. Dielektrikum je torzní vlastnost energie (nebo Agathon), zatímco magnetismus je uvolnění této torzní energie, a tedy její „fata morgána“ nebo projekce.
Dielektrikum je opakem síly, ztráta dielektrika je síla, neboli magnetismus. Napětí je dielektrikum, proud je magnetismus.
Dielektrikum má dvě podoby: ve formě ztráty, považované za magnetismus, a dále jako torzní nebo cyklická energie, která je přenášena společně s
magnetismem a je považována za elektřinu a světlo.
Dielektrikum se běžně označuje jako médium dielektrické indukčnosti; většina dielektrických médií je čirá/průhledná.
Elektromagnet funguje v jednoduchém režimu tak, že přeměňuje veškerou dielektrickou indukčnost na magnetismus. Nebo, z jiného
úhlu pohledu, tím, že elektřina ztrácí svou dielektrickou složku.

„Světlo je zvukem v éteru.“ – Nikola Tesla
Světlo není emisí, ale poruchou v éteru. Specifickou geometrií poruch v éteru je gravitace nebo elektřina, která je ve skutečnosti hybridem dielektricity a magnetismu.
Geometrie elektřiny je dostředivá s rostoucí setrvačností.
Světlo má koaxiální charakter, substancí jeho šíření vakuem podélným vlněním je éter. Rychlost šíření je dána hustotou a pružností konkrétního prostředí.
Rychlost světla je mírou indukce hystereze média.
Po fázi komprese se ve fázi zřídnutí objeví příčná elektrická a magnetická frekvence.
Foton není částice světla, ale energetický puls na vrcholu vlny.

Tajemství atomu jednoduše

Pokud světlo dosáhne nejvyšší energetické kapacity, přesáhne ultra frekvenci tak, že není rozpoznatelná (také se zkrátí vlna), transformuje se do sférické harmonické (změní se v proton), mezi nimi probíhá konstruktivní a destruktivní interference.
Všechny atomy prvků jsou jen sloučeniny vodíku.
Sférická harmonická může být nestabilní : radium, uran, plutonium … beta a gama zářiče, jádra helia – alfy zářiče, čili samy vyzáří světlo.
Neutrony jsou protonové modality. Ve vesmíru existuje jediná částice – proton. Volné neutrony se okamžitě přeměňují na protony.
Příroda je velmi jednoduchá – říká Ken Wheeler.

„Skutečnost, že toto světlo má dva režimy vzájemného působení a tři složky, je právě základem „duality vlna-částice“ (ve skutečnosti se jedná o elektromagnetickou a dielektrickou radiálně-dimenzionální koaxiální geometrii), jak ji mylně prosazují obecná relativita a kvantová teorie. Dvě příčné polarizace E a M s dimenzionalitou a dielektrickou radiální složkou, která je elektromagnetickým opěrným bodem, na němž se elektřina a magnetismus spojují a protichůdně působí.
Nesmysl „duality vlny a částice“ z kvantové mystiky je klam; světlo vytváří interferenční pruhy v důsledku konstruktivní nebo destruktivní fáze z dielektrické aditivní nebo destruktivní polarizace, neboli „světlo na světle“.
Zatímco magnetismus je geometrický a prostorový, elektřina a dielektricita jsou protiprostorové (bez ohledu na to, jak je elektrická složka polarizována). Kvazihmota elektromagnetismu má dielektrikum jako protiprostorovou osu Z nebo paprsek, kolem kterého se elektřina a magnetismus vzájemně ovlivňují prostřednictvím vzájemné indukce a kapacity na dielektriku a odrážejí se od něj. Neexistují žádné fotony; tato indukčně-kapacitní elektromagnetická forma, neboli E.M., vysvětluje nepochopení „duality“ vlna-částice (spíše naprostou neznalost) a nespočet dalších jedinečných vlastností T.E.M.“
„Správná geometrie TEM, dielektrického elektromagnetismu s jeho radiální složkou osy Z. Objev 4-2014“ – KW

SVĚTLO – Ken Wheeler

Nejprve se zbavme století nesmyslů o světle tím, že prohlásíme, že světlo není 1. částice, 2. vlna, 3. vlnovo-částicová dualita, 4. emise, 5. ani nemá rychlost. Proboha! Kacířství! To uslyšíme křičet od mnoha vymytých mozků, kteří jsou stoupenci atomistické teorie.
Stručně řečeno, světlo je koaxiální obvod (viz obrázek průřezu koaxiálního kabelu níže). Světlo není hmotným vyzařováním ani projekcí, nýbrž čistou indukcí obsahující dvě axiální a jednu podélnou/radiální složku. Podle skutečné definice je samotná podstata veškerého elektromagnetismu rozdělené kolo (jako vírová anténa), stejně jako koaxiální geometrie světla. Prostorové elektrické a magnetické složky se navzájem indukují prostřednictvím dielektrického středového axiálního a radiálního bodu.
Ve velmi zjednodušeném vysvětlení toho, co je světlo, lze uvést (viz obrázky níže) přirovnání k hodu kamene do vody, při kterém se projevují dva jevy, kolmé k sobě navzájem: radiální vlny vody a to, co vystupuje v linii šíření, což je kapka, a právě tuto kapku vody atomisté ve své nevědomosti zaměňují za „foton“ (Pozn. GP: obrázek si pro lepší představu můžete v duchu otočit na bok). Čím vyšší je výkon světla, tím menší jsou vlny a tím větší je (výkonová) kapka; proto je gama záření tak nebezpečné – je to doslova kvazihmota; ale zároveň je to stále pouze světlo. Pamatujte: čím menší je prostor, tím vyšší je kapacita.
Tesla má pravdu (viz citát níže), když říká, že světlo je pouhá „zvuková vlna v éteru“; světlo vůbec není emisí, nic nevysílá světlo (kacířství!!), ani nic doslova nevysílá zvuk, protože zvuk je porucha v dusíku a kyslíku vzduchu, která má rychlost indukce nebo šíření, ale tato rychlost indukce není pevně daná ani pro světlo, ani pro zvuk, protože zvuk mění rychlosti (nebo nesprávně řečeno „rychlosti“) v závislosti na nadmořské výšce, vlhkosti a teplotě.
Totéž platí pro světlo, které mění svou rychlost indukce ve vzduchu, skle, vodě atd. Všechny představy o rychlosti světla jsou mylné, protože rychlost předpokládá, že se něco pohybuje z bodu A do bodu B, a to je naprosto nepravdivé. Co se týče světelných „vln“, vlny ve skutečnosti neexistují, neboť vlny jsou to, co věci dělají, nikoli to, čím věci jsou. Světlo rovněž nemůže být dualitou, neboť příroda nezná duality implikující vnitřní rozpor. Světlo je v nejjednodušším vysvětlení modalitou koaxiálního obvodu éterové perturbace. Jedná se o nejjednodušší z jevů pole, spolu s dielektrickými a magnetickými jevy. Doslova podle jejich vlastního přiznání je celá kvantová fyzika založena na jejich chápání povahy světla, a oni nemají ani nejmenší tušení, co světlo vlastně je; ergo je celá kvantová fyzika postavena na lži a fantazii, která neodráží přírodu.
„Považuji to za nesmírně důležité. Světlo nemůže být ničím jiným než podélnou vlnou v éteru, která se vyznačuje střídáním stlačení a zředění. Jinými slovy, světlo nemůže být ničím jiným než zvukovou vlnou v éteru“ – Nikola Tesla

---

Pokračování bude ….

Publikováno 29. 7. 2026, upraveno 10. 10. 2026.